Víko rakve se pomalu zavírá a bledý svit měsíce osvětluje mrtvolně bílou tvář, v níž září zakrvácené špičáky.S prvním zakokrháním kohouta vesničané nacházejí mrtvé tělo nevinné dívky se dvěma nenápadnými krvavými rankami na bělostném krku ... RukoPis démonických upírů je prostě nezaměnitelný. Legendy o nich spřádají lidé téměř na všech kontinentech světa. A vědí také, jak se proti nim bránit - do srdce jim vtloukají špičatý kůl...
Upíři, takzvaní nemrtví, děsí lidstvo odnepaměti. Novodobému zábavnímu průmyslu slouží jako jedno z nejvděčnějších témat pro náležitě strašidelné a pořádně krvavé horory. Co je ale na těchto děsivých legendách pravdy? A umí moderní věda alespoň vysvětlit, proč jsou krve lační útočníci tak pevnou součástí lidových povídaček? Pojďme spolu s EPOCHOU nahlédnout pod pokličku tajemství zvaného vampyrismus.
Existují? V tom případě už je ale po nás dávno veta!
Pověsti o upířích vrazích jsou natolik rozšířené, že se jimi vědci musí zabývat, doslova ať chtějí, nebo ne. Seriózní vědecké kapacity se k vampyrismu začínají vyjadřovat už v 18.století - a přiznejme, že často s rozporuplnými výsledky. Ovšem zatím poslední vědecká teorie má základ naprosto jasný americký profesor fyziky Costas Efthimiou z floridské univerzity si nedávno bere na pomoc přesnou matematiku. Už se podle vlastních slov nemůže dívat na stále se zvětšující procento lidí, kteří i v dnešní moderní době považují upíry za skutečnost. Efthimiou vychází z obecné představy, že se upír kousnutím svou oběť "nakazí" a ta se vzápětí stává stejně krvelačným zabijákem mezi životem a smrtí jako on. Efthimiou si pro svůj matematický model bere za příklad 17. století. K prvnímu lednu roku 1600 žije na světě 536,9 milionu lidí. Pokud by se v ten den na světě objevil první upír a každý měsíc vysál jednoho člověka, pak bychom v únoru roku 1600 už měli na světě upíry dva. Další měsíc už by ale byli čtyři a tak dále - jejich počet by dál rostl geometrickou řadou.
Logické, že? Tímhle tempem by ovšem upíři stihli vyhladit lidstvo během 2,5 roku. A to navíc profesor nebere v potaz přirozenou úmrtnost - to by pak genocida lidské populace způsobená upíry byla ještě rychlejší. A lidstvo by nemohla zachránit ani mimořádně vysoká porodnost. "Tohle umí spočítat každý student matematiky, dokonce i nadaný žák střední školy si dokáže zjistit, že by uPíři celou Zemi brzy změnili v jednu říši krvelačných nestvůr a nebyl by tu jediný člověk, " prohlašuje profesor Efthimiou.
Pokud teorii převedeme do současnosti, kdyby dnes vznikl na zemi první upír a každý měsíc by vstal z hrobu a vysál jednoho člověka, lidstvo by přestalo existovat již na konci roku 2009. Místo lidí by po světě pobíhalo asi šest miliard hladových upírů...
Vražedkyně dětí a noční ptáci starověku
Logika a matematika nám tedy dokazují, že se upírů bát nemusíme. Jenže vykořenit představy, které v lidských bájích kolují už tisíce let, není tak jednoduché. Už staří Sumerové a Babyloňané věří, že v jejich městech pobíhají v noci ženy-upírky, které vraždí novorozeňata. Stejné nestvůry, ale různá jména. V Babylonu ji nazývají Lilu a v Sumeru Akhkharu. Staroindický folklór zase zná démona Veta1u, který přebývá v mrtvých tělech a po nocích bývá vídán, jak visí na místech pohřebních obřadů z větve hlavou dolů jako netopýr ... Svého upíra mají i Číňané - jen místo krve konzumuje životní energii - krvežíznivou bohyni Sekhmet zase uctívají staří Egypťané. Ve starověkém Římě létá půlnoční pták Strix a živí se lidským masem a krví - od něj je už jen krůček ke slovanským strigám, ale to už je trochu jiná kapitola. Středověká Evropa také nebyla vůči podobným jevům imunní ve 12. století zaznamenávají dva angličtí kronikáři zjevení podobná východoevropským představám o upírech. Faktem ovšem je, že největší místo má vampyrismus ve slovanském folklóru.
Oživli sebevrazi, kriminálníci či neznabozi
Právě Slované zejména na Ba1káně upírskými horory doslova žijí. Lidé je považují za reálné nestvůry a každé noci usínají s česnekem v ruce. Upír podle nich může vypadat jako člověk bez kostí nebo bez nosu, může mít červené oči nebo kovové zuby. Výjimečně bývá jeho tělo pokryto srstí stejně jako u vlkodlaků. Pokud je upírem žena, vyniká nezvyklou krásou a výjimečností. Její tvář je mrtvolně bledá, rty má rudé, vlasy černé a při pohledu do jejích očí je vidět pouze panenka.
Podle lidových představ jsou upíři oživlé mrtvoly sebevrahů, kriminálníků nebo neznabohů. Upíři vystupují ze svých hrobů většinou po setmění a hledají si své oběti mezi počestnými lidmi. Obraz zejména evropských upírů se v ničem nezrcadlí a ani je na každém kroku nepronásleduje stín - nemají totiž duši. Dobře jim nedělá česnek, sluneční svit ani posvěcené věci. Upíra z Jižní Ameriky zažene rostlina aloe vera, pověšená obráceně za dveřmi, na evropské upíry zase zabírá hloh.
Vlad Napichovač a hrabě Dracula
Vedle řady shodných rysů, které jsou pro upíry celého světa společné, má každý národ své vlastní specialitky. Pravlastí našich soudobých představo upírech je však rozhodně Rumunsko, které nám také poskytuje i nejslavnějšího upíra světa - hraběte Draculu. Jako většina legend má i tento démonický noční piják lidské krve a kruťas reálný základ. Valašský kníže z Transylvánie Vlad Tepes alias hrabě Dracula žije v 15. století a po celé zemi je znám jako Vlad Napichovač.
Svou přezdívku získává kvůli oblíbenému způsobu popravy, který provádí, aby nahnal strach svým nepřátelům. Ačkoliv je v dějinách známý jako spravedlivý vladař, který ochraňuje valašskou nezávislost, román Ira Brama Stokera ho už zřejmě navždy ocejchuje jako upíra. Podle moderních výzkumů se Stoker historickou autenticitou svých informací o knížeti příliš nezabývá - celou knihu sestavuje z historek, které většinou nemají se skutečným Vladem nic společného. Přesto sám Vlad Tepes dodává lidové tvořivosti dost a dost podkladů pro to, aby ho legendy považovaly za krále upírů. Traduje se o něm, že si na svůj hrad zval chudé poddané a místo velké hostiny je zabíjel a jejich těla pálil. Ostatnímu lidu pak s hrdostí oznamuje, že se mu podařilo snížit chudobu v zemi...
Otevřít hrob a zastřelit posvěcenou kulkou
Hrabě Dracula ale není jediným upírem v Rumunsku. Mezi lidmi existuje mnoho příběhů, které vyprávějí o oživlých mrtvých, kteří se vracejí na zem a vysávají z těl lidí krev. Upírem se v Rumunsku můžete stát buď klasicky po smrti, ale také netradičně za života. To pak budete opouštět své tělo jen v případě, že dostanete hlad a budete chtít na někoho zaútočit. Musíte ale splnit několik podmínek. Kromě popsaných způsobů se může krvežíznivou stvůrou stát předčasně narozené dítě nebo novorozeně, které zemřelo ještě před křtem. Prokazatelným upírem je také dítě, které se narodí s ocasem. Ale novorozeně může být odsouzené k pití krve i kvůli své matce. Pokud má matka černou kočku nebo v těhotenství nejedla sůl, je osud dítěte zpečetěn. Upíry v Rumunsku mohou být jak muži, tak ženy a nejaktivnější bývají na den svatého Jiří.
A jak se proti nim chránit? V Rumunsku platí tradiční zbraně - dřevěný kůl zaražený do srdce, svaté předměty a česnek. Ten v minulých dobách musí jíst každý správný občan. Je podáván v kostelech a dostanete ho, i když půjdete jen ke známým na návštěvu. Kdo ho odmítne, je okamžitě usvědčen z upírství.
Tradičně jsou v Rumunsku pořádány na upíry hony. Pravidlem se stává i otevírání hrobů: tři roky po smrti dítěte, pět let u mladistvého a sedmileté období platí pro dospělého zemřelého.
Od 19. století pak Rumuni přebírají i jiná zaběhnutá pravidla. Mrtvým dávají do úst česnek, podezřelého upíra střílejí posvěcenou kulkou a nebo nebožtíkovo tělo rozčtvrtí a kusy spálí. Popel pak smíchají s vodou a užívají v malých dávkách jako lék!
Kosa jako pojistka
Rumunsko sousedí se slovanskými zeměmi, proto se rumunské i slovanské legendy o upírech až nápadně podobají. Slovanští upíři jsou ale nevyzpytatelní - útočí v době od poledne do půlnoci, takže přinejmenším polovinu denní aktivity musíte být neustále ve střehu a chránit se klasickými prostředky. Pomáhají česnek, krucifix nebo svěcená voda. Upírem se nejpravděpodobněji stanete, pokud se narodíte ve zvláštní den, třeba na Vánoce, zemřete nepřirozenou smrtí nebo vám vaši příbuzní vystrojí špatný pohřeb. Slovanští mrtví jsou často pohřbíváni s křížem, doporučuje se také podvázat nebožtíkovi bradu, aby nemohl otevřít ústa. Aby nemohl vstát, často se jeho šaty přibíjejí k rakvi. Upíra lze udržet v hrobě i tak, že se mu do rakve nasypou piliny - bude je muset celou noc počítat a na lov mu nezbude čas.
Jsou zaznamenány i případy, kdy se lidé upírství tak bojí, že si sami do rakve pořizují pojistku. Instalují sem speciální kosu, která je umístěna v oblasti krku. Kdyby chtěli po smrti vstát a začít vraždit, ostrá čepel jim v tom zabrání a usekne jim hlavu.
Upírská siesta
V Řecku se začíná vampyrismus rozmáhat hlavně v 19. století. Vzhledem ke svému náboženství jsou Řekové pohřbíváni do země (spalování přichází do módy až v posledních desítkách let) - a to je pro upíry úrodná půda. Pravidlem se tak stává exhumace těl po třech letech. Pokud je po otevření rakve mrtvola v neporušeném stavu, je to jasný důkaz o tom, že nešťastný nebožtík "žije dvojí život". I Řekové mají jednu kuriozitu. Pijákem krve se tu stává ten, kdo pozřel maso z ovce, kterou zakousl vlk.
Řecký upír má pracovní název vrykolas a po setmění napadá své příbuzné a lidi, které znal za svého života. Vrykolasové na některých řeckých ostrovech opouštějí své hroby už během dne. A stejně jako zaživa si dopřávají siestu jeden den v týdnu totiž pravidelně odpočívají a neloví.
Kousnout mohou i hrábě
Romové pro změnu věří, že vedle klasického světa existuje i svět duší. Jediný rozdíl je v tom, že v tom druhém už neexistuje smrt. Jednou za čas se některé té duši zachce vrátit se za námi na klasický svět. Vstoupit do něj ale může jen v podobě upíra. Romští upíři se nazývají mulla. Jsou to duše, které se přišly pomstít za svou smrt. Jako upíři totiž pronásledují osobu, která způsobila jejich smrt. Ženská varianta se může vrátit a žít normální život, ve kterém zplodí potomky. Jen občas si odskočí na trochu čerstvé krve. Ale upíři nemusí být jen lidé. Romové věří, že upírem se může stát pes, kočka, domácí zvíře nebo zemědělský nástroj.
Kočující národ logicky čerpá inspiraci pro své legendy i ze zemí, jimiž putuje - klasikou při zneškodňování upírů je proto i u Romů ocelová nebo železná tyč zabodnutá do srdce. Ocel se také vkládá do úst a na oči a uši. Mezi prsty a do ponožek se jako ochrana dává čerstvý hloh.
Podle srbského etnologa Tatomira Vukanoviée Romové věří, že upíři jsou pro většinu lidí neviditelní.
Z hrobu si odskočí zavraždit sousedy
S přibývajícími legendami o upírech přibývají také vědci, kteří chtějí takové bludy popřít na racionálním základě. Vlna nejrůznějších teorií přichází v 18. století. Evropou té doby totiž cloumá velké zděšení a na upíry se pořádají hony. Davové šílenství vyvolají dva úředně zdokumentované případy útoku upíra. V prvním z nich figuruje Srb Peter Plogojovič, který umírá v roce 1721 ve věku 62 let. V hrobě ale zřejmě dostává hlad, takže se vrací navštívit svého syna a žádá ho o jídlo. Žádnou svačinku prý ovšem nedostane a syn je druhý den nalezen mrtvý. Následující den se Plogojovič údajně vrací ještě jednou a jako upír vraždí své bývalé sousedy. Dokumenty z vyšetřování konstatují u mrtvých nadměrnou ztrátu krve ...
V druhém případu z let 1725 až 1734 je prý Srb Arnold Paole pokousán upírem a vzápětí umírá. Zpátky na svět se údajně vrací jako upír a za oběti si také vybírá své sousedy.
Francouzský teolog Antoine Augustin Ca1met pak v roce 1746 sděluje světu, že oběma příběhům věří, a tím legendy o upírech potvrzuje. V tehdejší době je to mezi vědci kapacita, a tak se k jeho názoru přiklání i mnoho dalších učenců.
Ohlasy na aféru se srbskými upíry jsou tak bouřlivé, že se celé záležitosti snaží přijít na kloub i samotná hlava habsburské říše Marie Terezie. Posílá proto svého osobního lékaře Gerharda van Swietena vyšetřovat. Ten po dlouhém bádání celou věc uzavírá tím, že upíři neexistují. Marie Terezie pak promptně vydává nařízení o zákazu otevírání hrobů a znesvěcování těl. A to je konec evropské epidemie zvané vampyrismus.
Srdce jí vyřízl otec
V Evropě hony na upíry utichají, ale na druhé polokouli teprve začínají. Na americkém kontinentu je nejvíce zdokumentovaných případů v 18. až 19. století. Mnoho rodin exhumuje těla svých bližních a v obavě, že se z nich stanou upíři, probodávají ph1JUzní jejich srdce. Rodina' se k tomu uchyluje hlavně v případech, kdy je postižena náhlými úmrtími nebo těŽkými chorobami.
Nejslavnější a také poslední zaznamenaný je případ devatenáctileté Mercy Brownové, která umírá v Exeteru na Rhode Islandu v roce 1892. Její otec za asistence rodinného lékaře vykopává Mercyino tělo dva měsíce po pohřbu. Vyřízne její srdce a následně ho spálí.
Upíři 21. století
A jak se na upíry díváme dnes? I ve 20. a 21. století známe případy útoků upíra. V roce 1970 se po světě šíří pověsti, že londýnský hřbitov Highgate Cemetery okupuje pravidelně upír. I přes nejrůznější hony se krve chtivou příšeru nepodaří dostihnout.
V polovině 90. let minulého století mají svého upíra i v Portoriku a Mexiku. Takzvaný chupacabra napadá domácí zvířata a živí se jejich krví. Mnoho skeptiků ale naznačuje, že za vznikem tohoto středoamerického upíra stojí hospodářská a politická krize.
Přesuneme se do roku 2003, kdy jsou v africké zemi Malawi zabity upírem dvě osoby a další čtyři jsou napadeny. Mezi nimi je i guvernér Eric Chiwaya. Říká se, že se na útoku domluvila s upíry tamní vláda.
O dva roky později pobíhá po britském Birminghamu útočník, který na ulicích kouše do lidí. I když policie tento př11Jěh nepotvrdila, jako městská legenda žije vesele dál...
Upíři jako sérioví vrazi
Za upíry se ovšem považují i někteří novodobí masoví vrahové. Setkáváme se hned s několika případy lidí, kteří se na veřejnosti prezentovali jako upíři. Ať už to je "Düseldorfská zrůda" Peter Kurten, který je v roce 1931 popraven za devět prokázaných vražd, "Hanoverský upír" Fritz Haannan, kterému je v roce 1924 useknuta na popravišti hlava, či "Upír z Galoweku" Stanislaw Modzelewski, polský zabiják 60. let minulého století. Místo upírů jde ovšem spíš o sadistické zrůdy, které pití krve svých obětí kombinují s antropofágií (kanibalismem) a dalšími zvrácenostmi. Všestranný britský zločinec John Haigh, který ve 40. letech minulého století vraždí své oběti kvůli krvi, je nazýván upírem moderní doby. Pravděpodobně si ale pití krve vymýšlí, aby vyměnil popraviště za doživotní pobyt v psychiatrické léčebně. Známý americký sériový vrah Theodore Robert Bundy, který na konci 80. let zavraždí až 60 žen, (odsouzen k trestu smrti je však jen za tři) se veřejně přiznává, že mu pití dodává energii.
Jenže upíři vůbec nemusí být masovými vrahy. Existuje totiž skupina lidí, kteří sice nevraždí, ale sami sebe za upíry označují. Pijí krev většinou od dobrovolných dárců a nebo po pití krve touží. Noc je jim milejší než den a často přebírají i další znaky folklórního upíra. Známý je případ muže ze Spojených států, který jako zaměstnanec v transfúzní stanici krade během služby desítky litrů krve pro svou potřebu.
Pití krve nestačí, chce to transfuzi!
Očitých svědectví o nejrůznějších krvavých praktikách je sice v historii dost, přesto ale vědci dlouho nemohou upírům přijít na zoubek. Až příchod moderní medicíny všechno mění. Světlo do legend se poprvé snaží přinést v roce 1728 Němec Michael Ranft ve své knize "De masticatione mortuomm in tumulus". Jako příklad si bere příběh Petera Plogojoviče. "Tento odvážný muž zahynul náhlou nebo násilnou smrtí. Jeho odchod může vyvolat různé představy, hlavně u blízkých lidí. Náhlá smrt zavdá v rodinném kruhu důvod k nedůvěře. K té se přidá zármutek, který přinese melancholii. Ta plodí nepokojné noci a děsivé sny. Ty oslabí ducha i tělo, a pokud to člověk nepřekoná, nastává smrt." Tak Ranft vysvětluje náhlou smrt Plogojovičova syna.
Někteří soudobí vědci však upírství připisují na vrub vzácné chorobě, zvané porfyrie. Tento termín označuje metabolickou poruchu krve, která způsobuje nadměrný úbytek železa v těle. Nemocní jsou mimořádně citliví na sluneční světlo - pobyt na slunci jim způsobuje abnormální pigmentaci, nadměrný vývoj ochlupení a červené nebo hnědočervené zbarvení zubů. Rty a dásně tuhnou a zuby proto působí výrazněji. Tím vzniká dojem vlčí tlamy.
V minulých stoletích takoví nemocní často žili pouze v noci, toulali se po lesích a stranili se lidí. V klidném stavu je jejich pokožka mrtvolně bílá a hebká - absolutně bledý obličej upírů také zdůrazňují téměř všechny staré legendy.
Navíc - podle výzkumů je pro člověka nemocného porfyrií smrtelně nebezpečný česnek. Obsahuje totiž látku, která podporuje příznaky nemoci. Ve chvíli, kdy lidé tuto poruchu začnou konečně chápat jako nemoc, pokoušejí se ji poměrně logicky léčit tím, že pacienta nechávají pít krev. Později je však tato teze vyvrácena a dnes se nemocným podávají transfuze. To vede k nápadu, že legendy o upírech mohou souviset právě s touto nemocí.
Další z vysvětlení upírství je založeno na stavu mysli. Psychologové prohlašují, že existuje duševní choroba zvaná klinické upírství, kdy je člověk posedlý pitím krve ze zvířat a lidí.
Že by mrtvola zrovna posnídala..?
Upírství tedy mohou mít na svědomí choroby duše i těla. Jenže jak si příbuzní v dřívějších dobách mohli po otevření hrobu vysvětlit fakt, že se těla jejich blízkých v průběhu let nerozložila! Mrtvá těla navíc často nesla jasné znaky upírství - vyrostly jim vlasy a nehty, těla se zvětšila a okolo úst byly patrné stopy krve.
I s tím si moderní medicína ví rady. Rozpad mrtvoly závisí na mnoha faktorech. Mezi hlavními je složení a teplota půdy, kde je nebožtík pochovaný. Když se mrtvý rozkládá, jeho tělo opouštějí nejrůznější plyny a krev. Tyto plyny se nahromadí v těle a snaží se uniknout pryč. To způsobuje, že tělo vypadá kypré, vypasené a zdravě růžové. Změny jsou patrné tím spíš, byla-li osoba během života bledá nebo hubená. To dokazuje i případ Arnolda Paolea, který podle sousedů po otevření rakve vypadá lépe než zaživa.
Bez větších problémů si moderní vědci poradí i s vysvětlením zdánlivého růstu vlasů, zubů a nehtů. Po smrti se odhalují kořinky vlasů a dásně ustupují. Vypadá to, že mrtvý je stále naživu a rostou mu vlasy i zuby.
Podobně jako s plyny je to i s krví. Ta se také snaží opustit tělo a využívá k tomu všechny lid-I ské otvory. Vytéká proto často z úst a z nosu. To může vyvolávat dojem, že mrtvola zrovna čerstvě posnídala ...
(zdroj: Epocha 7/07)
2025 ©