Byla to tma věků tak dávných, že ani nejstarší žijící bytost je nemohla pamatovat. Stromy byly jiné a i pod rouškou noci panovalo v krajině dusné vlhké vedro. Údolí bylo mělké, skály se ještě skrývaly v hlubinách země a říčka tekla pomalu a líně. Hladina se místy leskla ve třpytu luny jako zrcadlo, jinde tiše plynula ve stínu lesa.
Vyšlo slunce a ozářilo skupinu přicházejících tvorů. Podobali se lidem, ale s mnoha zvířecími rysy. Chodili po dvou, avšak postava byla nahrbená a menší než u lidí. Chůzi měli kolébavou. Byli ozbrojeni dřevěnými kyji a špičatými kameny. Usadili se u potoka a začali lovit zvěř, ale zároveň se někteří z nich sami stávali kořistí šelem.
Míjely dny, období dešťů se střídala s časy sucha. Bytosti tu nežily nepřetržitě. Leckdy odešly na tisíce let a kraj byl pustý. Když zde však pobývaly, rozhořely se do nocí ohně, jež plašily nebezpečnou zvěř i stíny jejich vlastních obav. Pomalu se tvorové měnili a více připomínali lidi. Z jejich úst zazněla první píseň, divoká jako oni, a krajinou se neslo dunění bubnu, v jehož rytmu začali křepčit. Jejich zbraně z kamene byly stále dokonalejší, až se stali pány země a nejnebezpečnějšími dravci divočiny.
Znovu uplynuly věky. Potok měnil koryto, vymílal zeminu a prohluboval údolí, až se z něj stala hluboká jizva v krajině. Podnebí se ochladilo a nastaly krutější zimy. Avšak i do nevlídného prostředí přicházeli lidé, zahalení do kožešin. Voda ve skalách vymlela jeskyně a v nich našli domov. Vyrobili si oštěpy, kamenné sekery, mlaty a nástroje, dokázali rozdělat oheň a často skolili obrovská zvířata s nohama jako kmeny stromů. Byli to drsní lovci, krutí jako divočina, v níž museli přežít. Kmeny mezi sebou bojovaly v krvavých válkách a šarvátkách o kořist, o území, o zbraně i ženy, ale i vztahy mezi příslušníky jednoho kmene byly plné zloby a řevnivosti.
Tehdy jeden z nich našel v lese vlče. Nezabil jej, ale vzal ho do jeskyně a dal mu jíst. Pohledy ostatních však byly nevlídné a tváře zamračené. Ten člověk však na to nedbal a o vlčí mládě se staral, až se z něj stal mladý vlk. Chodívali spolu na lov a měli větší úspěch než ostatní. Vzniklo mezi nimi pouto silnější než smrt a dělili se o kořist i teplo ohně. A tak se ten muž začal lišit od svých druhů.
Jedné noci jeho radost skončila. Několik lovců vtrhlo do jeho jeskyně, svázali jej a vlka ubodali oštěpy. Muže nechali naživu, neboť nechtěli přijít o zdatného bojovníka. Netušili, že on již není jedním z nich. Za svítání opustil kmen a v náručí nesl mrtvého vlka, který byl jeho přítelem. Odešel pryč z údolí na vrchol kopce, kde zvíře pohřbil. Dlouho seděl nad hrobem, zpíval žalostné písně a čekal, až přijde noc. Konečně se setmělo a kraj ozářilo světlo měsíce v úplňku. Muž hleděl na stříbrný kotouč nad hlavou, smutek naplnil jeho srdce a on začal výt jako vlk. A vyl tak dlouho, až duch mrtvého druha vstoupil do jeho mysli a on se sám ve vlka proměnil.
Od té doby žil dvojím životem. Mohl být člověkem, chodit po dvou, pracovat a mluvit, ale stejně tak se proměňoval v obrovskou šelmu a celé dny a noci běhal po lesích a lovil zvěř. Nemstil se lidem, avšak oni zjistili, že jejich bývalý soukmenovec získal nové schopnosti. Šamani vykřikovali řeči o démonech a vháněli do myšlenek lidí strach a nenávist. Bubny se rozezněly podél potoka i řeky a vyzývaly k velkému lovu.
Muži uspořádali na vlkodlaka hon. Byly jich stovky, nejen z jeho vlastního kmene. Přišli i odjinud, lační zabíjení. Štvali ho divočinou a v jeho srdci se zrodil strašlivý hněv. Z loveného se stal lovec. Lidem nastaly dny hrůzy. Vlkodlak je přepadával jednoho po druhém v lidské i zvířecí podobě. Plížil se houštinami jako stín a vrhal se na osamělé muže, z nichž každý ho ve své pýše chtěl zabít sám, aby se mohl chlubit. Některé probodl oštěpem či pazourkovým nožem, jiné zardousil holýma rukama, dalším rozervaly hrdlo jeho ostré tesáky.
Duše mužů sevřel děs, přesto zůstali zaslepení a nepolevili. Jejich nenávist rostla se strachem, když však zabitých přibývalo, hrůza přavládla a oni prchali. Nenechal je však utéci a zabíjel dál, dokud nebyli všichni mrtví. Jejich vychladlá těla nechal ležet v lesích napospas dravé zvěři, ale sám se jich ani nedotkl, neboť ve svém srdci byl pořád také člověkem. Poslední noc lovu skončila.
Za úsvitu přišel k jeskyním, kde nalezl jen ženy a děti. Oprchly před ním, poněvadž věřily, že je to běs, ale tři mladé dívky pochopily, že útěk znamená smrt v pustině nebo ponižující postavení a těžký život u jiného kmene. Staly se ženami vlkodlaka a jejich potomci zdědili schopnost proměňovat se.
Utekly tisíce let a vedle lidského rodu vyrůstalo pokolení nových bytostí. Žily s lidmi, ale tvořily zvláštní rasu. Jejich dlouhověkost se stala protiváhou menší plodnosti. Bylo jich málo, avšak dokázali se uzdravit z těžkých zranění a i po staletích života vypadali mladě a zachovávali si pevné zdraví. Dějiny je rozvály do všech koutů země, ale mnozí se vraceli do doliny, kde se zrodil první z nich.
(Zdroj: Zdeněk Žemlička - Vlčice)
2025 ©