V. Dyk - Krysař

I
„A vaše jméno?“
„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“
Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou před vraty domu, v nichž se do soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ještě ve svém přiléhavém sametovém kabátci a v úzkých nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné, jako ruce paní. Neměl při sobě ani zbraně ani hole, ač se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, jež vždy jisty nebyly. Svíral zato něco dlouhého a ozdobného, co budilo zvědavost ženy, s kterou hovořil. Byla to píšťala cizokrajné práce, jaké dosud neviděla.
„Krysař,“ zasmála se žena ve dveřích. „Přicházíte včas do Hammeln. Není tu krysaře; zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi, krysaři, odkud se berou krysy? Nebývalo jich dříve, jak nám říkají. Je pravda,“ končila s úsměvem, „staří lidé míní, že svět je stále horší.“
Krysař pokrčil rameny.
„Odkud jsou, nevím. Jsou však v každém z vašich domů. Hlodají bez ustání, hlodají dole ve sklepích, hlodají tam, kde jich nevidíme. Stanu se však dotěrnými a stoupají pak výše. Připravujete hostinu, svatbu, křtiny, což já vím? Představte si, že se náhle při hostině zjeví krysy s dlouhými boltci a dlouhými kníry. Tento zjev kazí chuť, chápete přece.“
„Ano,“ smála se žena ve dveřích. „Při svatbě Kateřiny objevila se pořádná krysa. Ženich byl bledý jako stěna a Kateřina padla do mdlob. Lidé nesnesou nic tak málo jako to, co jim kazí chuť; odhodlají se pak zavolat krysaře.“
„Připravujete svatbu nebo křtiny?“ otázal se krysař náhle, bez přechodu.
Žena ve dveřích se zasmála hlasitě.
„Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři.“ Krysař se uklonil.
„To nevadí... nijak to nevadí. Nuže, povolají krysaře. Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejích skrýší. Jde za ním jako omámená. Zavede ji do řeky, do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery. A dům je prostý krys.“
Krysař opět se uklonil a jeho hlas zachvěl se nějakou elegií. Žena mlčela, pohrávajíc si větvičkou jasmínu.
„Ale je-li tou tak, nepomyslí nikdo na krysaře. Krysař, cizinko, je muž, který nezůstává, ale jde. Lidé vidí ho rádi přicházet. Ale odcházeti vidí ho mnohem raději.“
„Opravdu?“ řekla pouze. Znělo to jako povzbuzení a snad to ani povzbuzení nebylo. Ale krysař chápal to tak. Bledé jeho tváře se zbarvily; byla by to mohla pozorovat, nebýti temna.
„Cítím to, cizinko. Lidé nemilují krysaře; bojí se ho pouze.“
Děvče zasmálo se opět.
„A čím to, že jdou krysy tak slepě za vámi, krysaři?“
Krysař ukázal na píšťalu, která oživla tímto pohybem.
„Je to zvláštní nástroj,“ řekl.
Pohlédla zvědavě na mluvčího i na píšťalu. Dotkla se jí lehce.
„Píšťala,“ řekla pak pohrdavě. „Pěkná píšťala. Ale nic více než píšťala.“
„Krysy mají dobrý sluch a má píšťala dobrý zvuk.“
Oči krysařovy zaplály podivným ohněm. Děvče ve dveřích maně ucouvlo. Větvička jasmínu v její ruce se chvěla.
„Mám zvláštní nadání vyháněti krysy,“ pokračoval krysař. „Pískám občas na ni velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A já prošel mnoha zeměmi; slunnými i ponurými, pláněmi a horami. Má píšťala zní tak tiše. Krysy slyší a jdou. Není takového krysaře mimo mne. Povím vám něco, cizinko, která se umíte tak zvonivě smáti. Nikdy jsem nepískal plným dechem; byl to vždy tlumený zvuk. Kdybych pískal plně, ne pouze krysy šly by za mnou.“
Krysař domluvil. Oči uhasly a svěsil bezděčně ruce s píšťalou.
„Nemám odvahy,“ dodal po chvilce. „Stalo by se něco krutého.“
Děvče stálo zamlklé a nespouštělo očí z píšťaly a krysaře. Když krysař mlčel, řekla zcela tiše:
„Líbíte se mi, krysaři. Nežli přišel soumrak, viděla jsem ve vašich černých vlasech stříbrné nitky. Nežli jste promluvil, pozorovala jsem na vašem čele vrásky. Ale přesto se mi líbíte. Milovalo vás jistě mnoho žen.“
„Snad,“ odvětil krysař. „Nepamatuji se.“
Slova krysařova měla podivný a jímavý přízvuk. Děvče zvážnělo. Naklonilo se ke krysaři tak, že cítil téměř horký jeho dech.
„Líbíte se mi, krysaři,“ děla. „Ale na vašem místě zapískala bych na píšťalu – plně – vší silou –“
„Víte, co by to znamenalo?“ otázal se krysař temným hlasem. „Já to nevím. Vím pouze, že mne časem pojímá úzkost. Hledím na svou píšťalu jako na něco, co mnohé zahubilo a co ještě mnohé zahubí. A pak se usměji. Není to nic než právě pěkná píšťala, sama jste to řekla. A já nejsemm více než krysař, který má odvádět nezvané hosty. Krysař, který jako Ahasver jde z města do města, z jihu na sever, ze západu na východ. A jako Ahasver nemám stání. Pobyl jsem zde příliš dlouho, cizinko.“
„Ne,“ pravila. A pak šeptala tiše: „Říkejte mi Agnes.“
„Agnes –“ řekl. Mluvil měkce a hudebně. V jeho ústech vše nabývalo kouzla.
Hleděla na něho napjatě.
„Odejdete záhy z Hammeln?“
„Nevím,“ řekl. „Není to v mé vůli. A – –“
Odpověděl pohledem.
Usmála se svěžím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.
„Myslím, že tu máte co činiti; je tu mnoho krys.“
A vážněji dodala:
„Zůstaňte, krysaři.“
Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku. Větvička jasmínu chvěla se jí v ruce.
„Mám milence,“ řekla.
Krysař vzal ji za ruku.
„Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl...“
Hlas krysařův zesmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana.
„Ne,“ vydechla. Ale bylo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.
„Agnes – –“ řekl.
Znělo to jako otázka a jako prosba.
Pohlédla na něho a usmála se.
„Ano,“ řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.


II
Byl to kout v dobrém hansovním městě Hammeln, kout tichý a opuštěný, skoro jako by města nebylo. Těžké vozy nehrčely tudy s náklady zboží; nehlučely tu trhy a nejezdili zde jezdci v bohaté zbroji. Ani procesí tudy nechodila. Pouze hlas zvonu zněl sem z chrámu svaté Trojice v Hammeln, hlas vážný a zádumčivý, ale z těch hlasů, kterým, poněvadž jsme je často slyšeli, zapomínáme naslouchati. Aspoň Agnes, otevřela-li okénko, slyšela spíše jiné hlasy.
Bylať pod jejími okny zahrada v květu, kde zpívali jí ptáci, kde vše bzučelo životem a úsměvy na její pozdrav. V zahradě bylo tolik vůní, z nichž kterákoli dovedla opojovati. A Agnes se zdálo, že ke květem mezi květy a vůní mezi vůněmi.
Byl tu také dům s prejzovou střechou, starý a skrytý zelení kaštanů. Ale tento dům dovedl tak náhle zjasněti a otevříti se v slunci.
Matka krásné Agnes, žena znavená spíše nežli lety smutnými příběhy, na které vzpomínala s hrůzou a steskem, chvěla se zimomřivě a ploužila se domem jako stín. Slunce a světlo ji lekalo; prchala před ním jako noční pták.
Ale Agnes nezdálo se nic lekati, hleděla s důvěřivým úsměvem do příštích dnů.
A krysař stále pobýval v Hammeln.
Vyháněl krysy.
Byl to událost pro Hammeln. Děti a staří provázeli ho na jeho cestách. Děti a staří divili se krysám, které šly za ním slepě do záhuby, fascinovány jeho píšťalou, sotva více slyšitelnou pro dobré a počestné občany města nežli vzdálené bzučení hmyzu.
A vlny řeky přijaly krysy a pohltily je. – Vlny řeky je přijaly a nesly do moře, do vzdáleného moře; nikdy už neporuší dobré chuti ctihodných kupců hansovního města.
Krysař vyháněl krysy; ale kromě toho byl jiný důvod jeho pobytu v Hammeln.


III
Sepp Jörgen, rybář, bydlil na břehu Vesery tam, kde se sbíhala s Havolou. Měl malý a chudý domek. Vedl život ubohý a nuzný.
Lidé všech cechů v Hammeln posmívali se ubožáku. Chápal tak příliš těžko. Byl to dobrý, ale těžkopádný hoch. Říkali, že se usmívá a pláče až příštího dne. A měli pravdu.
Co se týče ryb, nebylo třeba myšlenek. Bylo třeba rozhoditi sítě a čekat. Čekat Sepp Jörgen uměl jako málokdo. Čekal trpělivě a odevzdaně; dočkal se však málokdy čeho. Říkají, že se tak děje těm, kdo odevzdaně a trpělivě čekají.
Ale Sepp Jörgen neztrácel trpělivosti. Chápal, že den se musí podobat dnu a noc noci. Chápal, že se rodí někteří k štěstí a jiní ke strastem. Chápal, že jsou páni v nádherných kožiších a krásných řetězích na radnici, kteří poroučejí, a že je chudina v temných, vlhkých doupatech, které nutno poslouchat. To vše chápal, poněvadž viděl to po celý svůj život.
Věděl také, že je nutno vyhnout se s cesty, jedou-li po říšské silnici opilí lancknechti. To všechno věděl, třeba byl nechápavý hoch.
A věděl posléze, že se mu všichni posmívají. Druhové rybáři, děvčata v Hammeln. Bolelo ho to časem a bylo těžko říci, co více bolelo. Svíral často pěsti a také srdce se mu mnohdy svíralo. Na neštěstí, dík neblahému určení Seppa Jörgena, až příští den. A tak odcházeli klidně muži, když ho uráželi, a ženy, které by byl mohl milovat, mizely v dáli. Bylo to určení rybářovo. A neuniknete určení.
A přece Sepp Jörgen byl statný hoch, silných svalů, pevných pěstí. Statný a ne ošklivý hoch, hoch dobrého srdce a dobrých, poněkud zalekaných očí.
Vše, co měl, byl drozd v kleci, kterého úzkostlivě ošetřoval. Dovedl to, poněvadž to vše bylo jednoduché a prosté, den co den stejné a den co den krásné, jak se aspoň Jörgenovi zdálo. Drozd v kleci se mu neposmíval ani ho neranil. A bylo-li rybáři krušno a těžko, dovedl utišiti poněkud jeho pošetilé srdce. Rybář Jörgen naslouchal zpěvu konejšivému a jasnému. Zapomínal na špatný lov, na svoji nouzi, na urážky všech v Hammeln a na krásné dívky, které měli jiní a nikdy on. Usmíval se, ukolébán zpěvem; a vše se na ubohého usmívalo. Ženy přicházely a líbaly ho.
Pták zpíval.
A Sepp Jörgen žil, ničeho dále nečekaje.


IV
Milenec jmenoval se Kristián. Říkali mu dlouhý Kristián.
Měl plavé vlasy a modré oči. Měl všechno, co může míti občan v Hammeln: počestné rodiče a zachovalé jméno a úctu k radnici a kostelu. Byl zaměstnán v obchodě svého strýce v podloubí náměstí v Hammeln. Byl to soukenný obchod, známý široko daleko. A ježto strýc Kristiánův byl bezdětek, kojil se Kristián nadějí, že se stane dědicem. Chyba byla ta, že strýc Ondřej, třeba nemladý, neustával ve svých záletech kupce, který může platiti, záletech, pohoršujících město tak ctihodné. Dlouhý Kristián činil, co mohl. Odváděl pokušení od strýcovy cesty. Dohodil mu pannu Gertrudu, letitou a prostou svůdnosti, za hospodyni. Strýc Ondřej měl tak málo času pro své lásky. A tak kolísal Kristián mezi úzkostí a nadějí. Kromě toho miloval Agnes.
Vypravoval jí o svých starostech a bezesných nocích, kdy myšlenka na svůdnice tlačila ho jako můra: vypravoval jí o záletech strýcových s pohoršením, kterého je schopen muž počestný a ohrožený dědic.
Agnes naslouchala.
Péčí její bylo, aby Kristián nevěděl o krysaři a krysař neuzřel Kristiána.
Kristián, pravda, mluvil občas o krysaři: o jeho zásluhách, jakož o tom, že řemeslo krysaře, třeba užitečné, nezdá se mu dost ctihodným a rozšafným.
Agnes naslouchala a souhlasila; Kristiánovi se aspoň zdálo toto mlčení souhlasem.
Krysař byl stále ještě v Hammeln.
A dlouhý Kristián stále kolísal mezi úzkostí a nadějí.


V
Nad krásným hansovním městem Hammeln, pýchou všech obyvatelů, tyčí se vrch Koppel, který jest jejich nemenší pýchou.
V neděli opouštějí měšťané brány města a svátečně vyšňořeni stoupají na Koppel. Stoupání je prudké a pot řine se s jejich čel; ale jak krásný pohled odtud na celé město a na celý kraj!
Stoupati nutno sosnovým lesem, ztemnělým poněkud, a aniž by občané Hammeln chápali, smutným. Ale nejsmutnější les pozbude smutného svého rázu, naplní-li ho veselé a rozvážné hovory kupců hansovního města, ctihodných jejich manželek a dívek a jinochů hammelnských.
Nad touto sférou, vrcholnou pro většinu, poskytuje vrch Koppel jiné možnosti. Vyjdete náhle z lesa. Jdete roztroušenými balvany, zbloudilými sem před staletími. Vše je zde nahé, prosté a veliké. Usaďte se a pohleďte dolů na město. Vyhřívejte se na slunci a užívejte nedělního klidu. Neboť, kdybyste kráčeli dále, dojdete k propasti.
Propast zeje, chladná a hluboká. Nadohlédnete do ní. A hodíte-li tam kámen, padá tak dlouho. Vrch Koppel má své tajemství; propast není prý pouze propastí, ale je cestou. Tak říkají někteří smělejšího ducha, odvažující se až k okraji a zkoumající hádanku Koppelu.
Nikdo však neví.
Říkají pouze, že cesta odtud vede pod zemí daleko. Daleko, daleko přes hory a řeky. Do Sedmihradska až. Ale říkají tak, nevědouce, od koho to slyšeli. Jisto, že nikdo dosud, pokud známo, nedokončil odvážné této cesty, jisto, že nikdo dosud nedospěl tudy do země sedmihradské.
Kteréhosi dne stanul krysař nad touto propastí.
Prošel sosnovým lesem a holým vrchem, kde se hřáli hadi v poledním slunci. Krysaře to pudilo dál a dále.
Stál až na okraji, mnohem dále, než se odvážil kdo z rodáků Hammeln. Stál až na okraji a zdálo se, že mluví s propastí, milenkou sebevrahů.
Jisto je, že propast lákala krysaře; stál nad ní zamyšlen a sám. Občanům v Hammeln nelíbil by se výraz jeho očí; nebyla tu pouze propast, ale byly tu dvě propasti.


VI
Onoho dne ležel Sepp Jörgen na palouku poblíž své chaty, hlavu maje opřenu o kupu sena. Seno vonělo a Jörgen usnul malátným a těžkým spánkem.
Stalo se tehdy, že na Jörgenův palouk zabloudila dvě děvčata z Hammeln. Byla to Lora, dcera řezbáře Wolframa, a Kätchen, dcera pekaře Grilla. Obě měly plavý vlas a zvědavé oči a obě byly opilé mládím. Přicházely rozesmáté svou krásou a zkrásnělé svým smíchem. Spící rybář vzbudil jejich zvědavost. Připlížily se k spícímu po špičkách a dívaly se do jeho tváře – –
Spící neuslyšel kroků. Jeho prsa zdvihala se a klesala v pravidelném rytmu; jeho košile byla rozhalena; bylo vidět jeho zarostlá a mohutně klenutá prsa.
Lora Wolframová přisedla k spícímu. Sklonila se svým mladým a pružným tělem nad ním, zatajujíc dech, aby ho neprobudila. Ale opatrnost tato byla zbytečná. Sepp Jörgen se neprobudil. Také Kätchen nabyla odvahy. Dotkla se měkkou svou rukou lehce kučeravých vlasů spícího. Zachvěl se lehce, jakoby pod dotekem něčeho chladného a ošklivého. A přece ruce Kätchen nebyly ani chladné ani ošklivé. Všichni v Hammeln znali naopak krásné její ruce.
Ale Sepp Jörgen přes toto zachvění se neprobudil.
Oči děvčat hořely zvláštním ohněm. Tento muž, tak blízký a tak lhostejný, dráždil v spánku zájem, kterého nikdy neprobudil bdící. Zdálo se, že vše malicherné, směšné a titěrné, co se pojilo k jeho jménu, bezvědomím spáčovým se tratí; zbyl tu muž, odpočívající v kupě sena.
„Kdyby to nebyl Jörgen,“ pravila Kätchen, krčíc rameny.
A Lora, dcera řezbáře Wolframa, opakovala: „Kdyby to nebyl Jörgen.“
Seděly chvíli nad spícím, roztoužené a snad něžné, drážděny neurčitými sny o rozkoši a lásce. Vlna opojení zaplavila mladá jejich těla. Cosi je pudilo do náruče silného a svalnatého hocha.
A seno vonělo a posečené květy v něm.
„Kdyby to nebyl Jörgen,“ opakovala Kätchen trochu lítostivě, „bylo by možno ho milovat. Není ošklivý. A jistě že málokdo by se mu mohl silou rovnat. Pravili mi, že s Jörgenem nejsou žerty.“
„– – Příštího dne,“ mínila Lora. „Činí vše o den později. Ožení-li se kdy, tedy jistě si na svou nevěstu vzpomene až příštího dne. Chudáček, bude mít smutnou svatební noc!“
Slova Lořina, končící dušeným smíchem, probudila spáče. Prvý okamžik hleděl naprosto nejistě, neuvědomiv si místa ani času. Zíral na rozehřáté tváře děvčat podivným, užaslým pohledem. To bylo příliš mnoho pro bujný rozmar dívek z Hammeln. Vypukly v nehorázný smích, smích daleko slyšitelný, v zdravý, smyslný a překypující smích, smích ženy, která by ráda hřešila.
Nechápavě a němě hleděl rybář na smíšky. Pak povstával pomalu a ještě všecek zahleděn na Kätchen a Loru. Ale to přesahovalo míru. Kätchen a Lora vzpomněly si náhle, že nebylo by radno dáti se spatřiti v společnosti Seppa Jörgena, jehož směšnost vynikla tak náhle u bdícího. Zmizely, dříve než Jörgen se mohl vzpamatovati. Ale ještě z dálky bylo možno slyšet jejich neukrotitelný smích.
Sepp Jörgen stál a nechápal; bylo tomu vždycky tak.


VII
Noc byla vlahá a náměsíčná. Náměstí v Hammeln bylo pusté. Ponocný minul starou, pamětihodnou kašnu, pýchu Hammelnských, kašnu s Neptunem a tritony. Zmizel někde v podloubí. Pak bylo ticho.
Pouze u vrat řezbáře Wolframa (také počestný mistr pekařský Grill v něm měl svůj krámek!) choulilo se cosi jako člověk, ale zhroucené nějak a nelidské. Mělo to oči, oh, jaké žíznivé oči, upřené na jediný bod!
Když ponocný pískal opodál půlnoc, mihl se pod podloubím soukeník Ondřej, bera se někam k ženkám, sídlícím u Svatého ducha. Jeho kroky přerušily noční ticho; ale to, co byl zhrouceno, neohlédlo se ani
Pak tu šel ponocný; očekávání jakési zbystřilo jeho kroky. Ale než ještě došel k zhroucenému, ochabla jeho pozornost a zájem. Pokrčil rameny a bral se dále. Nebylo spropitného, nebylo ničeho. Byl to pouze Sepp Jörgen.
Nemluvil. Hleděl na vrata, jako by byla v jeho pohledu moc je otevříti. Ale vrata byla dobře zamčena. Řezbář Wolfram a pekař Grill zajistí spali; možná, že také Kätchen a Lora. Rozhodně byla okna zavřena a nebylo chuti je otevříti.
Seppa Jörgena nenapadl ostatně dětinský pokus vzbuditi pozornost. Zajisté, že zde byly drobné kaménky, vhodné k upozornění. Ale je marno a celkem zbytečno upozorňovati ženu, která nečeká. Sepp Jörgen, třeba nemoudrý, to chápal.
Sepp Jörgen sebou nehýbal; neznamenalo to, že by čekal. Tu se mihl za jeho zády stín, dlouhý a ironický stín, vržený krysařem.
Krysař bloudil ulicemi; krysař míval neklidné noci.
Krysař sklonil se nad Seppem Jörgenem, mumlajícím tichá a přece vášnivá slova:
„Smějete se, ano – – Smějete se Seppu Jörgenovi. Znám vás: jsi Lora, dcera řezbáře Wolframa. Jsi Kätchen, dcera pekaře Grilla. Jste krásné... a krásnější, smějete-li se. Je zbytečno říkat vám to, poněvadž o tom příliš dobře víte. Ale je něco, čeho nevíte a co Sepp Jörgen vám poví. Smějete se, ale není radno smáti se muži, třeba by to byl pouze Jörgen. – Je pravda, že chápu pomalu, je pravda, že říkám teprve dnes, co jsem měl včera říci. A vy jste odešly, aniž bych vám odhalil svou bolest. – Neposloucháte, když mluvím; propásl jsem svůj čas, jako vždycky. Mnoho lidí se mi už proto smálo; ale není smíchu, jenž by tolik dráždil jako smích ženy! Oh, jak jste se smály! Krev mi stoupá do hlavy a moje pěst se bezděčně svírá. – Jsem rybář, ano – ale mám pěsti... takové pěsti mám, že by mohly krásné hrdlo zaškrtit – bílé, krásné hrdlo, jaké u vás tuším.
Proč jste přišly na můj palouk? Nevolal jsem vás. Nehledal jsem vás. Nečekal. A přišly jste a sklonily se nad mou tvář. Snil jsem; měl jsem krásné a růžové sny, sny, jaké mívám, když mi zpívá drozd. Ale musím vám říci, že není už drozda. Zaškrtil jsem nejprve drozda. Bylo to vše, co jsem měl. Nezazpívá už. Nepotěší. V mé chatě bude ticho a mrtvo. Zkusil jsem sílu svých rukou. Je tak krásné rdousiti. Procitl jsem ze sna. Jak řezavý to byl smích. Jako by se smálo tisíc ďáblů.
A byly to pouze dvě ženy.
Není radno smát se muži, třeba to byl Jörgen. – Nyní je noc a vy spíte; ale co kdyby přišlo ráno a Jörgen nepohnul se s místa? A kdo vám praví, že ten prokletý smích přestane mi zníti v uších? Nepřestane-li, běda, Loro, běda, Kätchen!
Můj drozd je mrtev; vše je mrtvo, co jsem měl. Slyším jen smích... řezavý, pekelný smích – –“
Krysař sáhl měkce na rameno rybářovo.
„Vstaň, Jörgene.“
Rybář hleděl tupě a nechápavě, co mu chtěl krysař?
„Vstaň, Jörgene,“ pokračoval krysař. „Prošel jsem mnoho krajů a viděl jsem mnoho měst. Pravím ti proto, abys vstal. Není dobře klečeti.“
Rybář hleděl tupě a nechápal; výraz jeho tváře se nezměnil.
„Tvá Kätchen a tvá Lora tě neuslyší. Spí. Kdyby tě uslyšely, tím hůře, Seppe Jörgene; muž, který klečí, není už docela mužem.“
Ale Sepp Jörgen neslyšel, hleděl kamsi do oken nebo do prázdna.
„Chceš-li, Jörgene, řeknu ti celé tajemství; pro dva lidi je jen určitá míra lásky; ohraničená a nezměnitelná. Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován; vyčerpáš sám všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti; to ti radí krysař, který mnoho viděl. Buď, jaký chceš; nedopusť pouze, aby tě žena měla, místo co bys měl míti ženu ty. Buď, jaký chceš; ani zlý nemusíš býti. Je to zbytečně hrubé, rybáři. Ale jsi-li dobrý, hleď se skrýti. Vstaň, Jörgene!“
Ale rybář sebou nepohnul.
Na věži chrámu svaté Trojice odbíjely hodiny.
Krysař mávl rukou. Litoval, ale nedovedl pomoci zhroucené masce u nedoslýchavých vrat domu řezbáře Wolframa.
„Sbohem, Jörgene. Není ti pomoci,“ řekl posléze. „Nebudeš šťasten; ostatně, co je na tom? Štěstí není vrchol. Snad jsi zrozen pro něco lepšího, nejsi-li zrozen pro štěstí.“
A krysař odcházel.
Nezdálo se, že by si byl rybář všiml jeho odchodu. Chápal všechno příliš pozdě. Mumlal cosi jednotvárného a smutného do nočního ticha. Žvatlal slova lásky a nenávisti, žvatlal sliby a hrozby. Ale vše znělo marně do noci.
Krysař zamířil zatím do tiché uličky, k domku, kde bydlila Agnes. Zaklepal na okno.
Okno se otevřelo a také dveře.


VIII
V neděli, po slavné mši, bylo živo a rušno v hospodě „U žíznivého člověka“.
Hospoda „U žíznivého člověka“ byla nejslavnější a nejoblíbenější z toho, co mělo hansovní město Hammeln. Nikde jste široko daleko nepopili lepšího vína; a kuchařka krčmy, Černá Líza, mohla se s kteroukoli měřiti. Ani hlavy obce nepohrdaly vstupem do klenutí síně hostinské; měly svůj stůl pečlivě chráněný před vetřelci. Ony okoušely první nově došlé sudy; ony pronášely závažné a rozhodné slovo ve věcech kuchyně a veřejného mínění.
V hostinci „U žíznivého člověka“ uzavíraly se obchody, poněvadž opatrní a rozšafní občané Hammeln teprve zde se rozehřívali; uzavíraly se zde sňatky, poněvadž opatrní a rozšafní občané města Hammeln teprve zde počali pomýšlet na něco, co by se podobalo lásce asi tak, jako se vrabec podobá orlu. Jestliže občana města Hammeln stihl smutek, šel popíti ke Konrádu Rögerovi (tak se jmenoval zavalitý krčmář, dobrý človíček, který nepohrdal poklady vlastního sklepa!). Přihodilo-li se však něco radostného, bylo také popíti u Konráda Rögera. Nikdo nedovedl tak bujaře sdílet radost; oslavovaly se křtiny, a zdálo se, že křest koná se v domě Rögerově; oslavovaly se jmeniny, a podobalo se, že oslavuje Röger sám.
Bylo-li třeba popíjet tiše, nedovedl to nikdo tak jak Röger. Bylo-li nutno vypravovati příhody, znal hostinský nejrozmarnější a nejdovádivější. Krčmář jest něčím jako zpovědníkem. Röger měl v úctě zpovědní tajemství. Ale před ním nebylo roušky ani záhad. Prohlížel své spoluobčany veselýma a soucitnýma očima.
Byl to skromný muž, který, kdyby chtěl, mnoho by mohl. Ale Konrád Röger nechtěl než blaho krčmy „U žíznivého člověka“. Mluvilo se také o pletkách s Černou Lízou, ale kdy měl by krčmář čas hřešiti? Svůj den a svou noc, svůj úsměv i své slzy daroval hostům svojí krčmy.
Jsou krčmy, kde dochází k hádkám a k rvačkám. Hosté Rögerovi málokdy se pohádali, ale neporvali se nikdy. Síň krčmy měla něco konejšivého a uklidňujícího; lidé přišli sem rozohněni svými spory. Za chvíli jako by je proměnila tato síň; po sporu ani potuchy. Ne proto snad, že by se dohodli, ne proto, že by se usmířili. Zítra, a snad už dnes, až vyjdou na svěží vzduch, poznají, že nejsou ani o krok blíže; ale zatím, zatím, jak všechno nabylo zde barev růžových!
Byli v Hammeln lidé, kteří s ostychem či bez ostychu doznávali, že nikdy nevystoupili na horu Koppel. Ale takového člověka v městě nebylo, aby nepobyl „U žíznivého člověka“.
Byli v Hammeln lidé, kteří s ostychem či bez ostychu doznávali, že nepoznají konšela, ba dokonce hlavu obce, purkmistra Dörricka. Ale Konráda Rögera znal každý.
Oné neděle seděli u stolu konšelského dva ctihodní a rozšafní sousedé.
Prvý, Gottlieb Frosch, byl truhlář znamenité pověsti, který byl schopen vyhověti komukoliv ve městě, a ne pouze v městě Hammeln. Šest dělníků pracovalo v jeho dílně; a také Gottlieb Frosch, třeba konšel, dovedl ruku přiložiti, bylo-li třeba. Práce Froschova znamenala něco: byl to mohutný muž, skoro obr, o jehož síle ledacos se vypravovalo.
Soused Froschův byl Bonifác Strumm. Byl menší a útlejší. Svého cechu byl krejčí. Také Strumma znali široko daleko. Vypravovalo se, že sem jezdí až z Hannoveru bohatí měšťané, aby se svěřili zkušenému oku a zkušené ruce Strummově. Vypravovalo se, že v dílně Strummově pracují tovaryši, kteří přepluli moře a kteří viděli Rýn a Dunaj. Taková byla přitažlivost krejčího Strumma, jehož umění dostihnouti bylo nesplněným snem sta a sta roztoužených bloudů.
Bylo tudíž pochopitelno, že osobám tak ctihodným věnoval Röger pozornost všestrannou. Snažil se vyčísti z jejich očí přání sebeskrytější; úzkostlivě dbal, aby mráček nespokojenosti, počínající zatemňovati obzor krčmy „U žíznivého člověka“, rozplynul se co nejrychleji. Röger se zmnohonásoboval. A přece bylo-li třeba, dovedl zmizeti včas. Opodál stolu konšelského seděl krysař.
Seděl sám.
Občané města Hammeln nebyli si jisti, jak se chovati ke krysaři. Bylo jednak jisto, že vykonal městu platné služby. Bylo jisto, že jeho píšťala měla podivuhodnou moc. Naproti tomu zůstávalo něco neobjasněného a podezření vyvolávajícího. Tak na příklad nebylo jisto, kdo je krysař, ctihodné-li jeho přátelstvo a správný-li směr jeho cesty. Bylo také nejasno, jaký je pramen jeho moci nad něčím tak drzým a tak šeredným, jako jsou krysy. Bylo nejasno, požehnal-li kněz krysařově píšťale; a kdyby požehnal, jaký to byl kněz.
Zde bylo příliš mnoho nejasného. Občané v Hammeln milovali věci jasné; a proto seděl krysař sám u svého stolu.
Krysař mohl to vše pozorovat; zdálo se však, že si nevšímá svého okolí.
Popíjel tiše. A přece sem nepřišel bez důvodu.
A takový byl důvod.
Při počátku svého pobytu v městě Hammeln navštívil krysař radnici. Ukázal svou píšťalu a nabídl se, že vyvede všechny krysy z města. Krysy byly tehdá tak nestydaté, že ani radnice neušetřily; ba krysa, šeredností ne nepodobná kryse při svatbě počestné panny Kateřiny se objevivší, porušila kdysi důstojnost slavné a předůležité schůze konšelů města Hammeln. Byl to čin, který volal o pomstu; a obec, snad trochu bez rozmyslu, nezjistivší si podrobnosti, smluvila s krysařem odměnu, která nyní, když krysy zmizely, zdála se poněkud přemrštěnou. Bylo to sto rýnských, suma pro obec citelná a nepoměrná k malé námaze krysařově. Onoho dne umínil si krysař, že připomene konšelům jejich slovo. Ježto pak nebylo nezvyklo „U žíznivého člověka“ jednat o věcech obchodních, nebylo by to snad příliš nepřiměřené. Nutno však vzíti v úvahu, že zde běželo také o věc obecní, tudíž mimořádných zřetelů vyžadující. A lze-li upomenout Petra či Pavla, nelze tak snadno upomínat konšela.
Ale krysař, snad že vínem rozohněn, neuvažoval mnoho o věci. Povstal a zamířil ke konšelskému stolu.
„Jsem krysař,“ pravil a uklonil se před Froschem a Strummem.
Frosch a Strumm užasli poněkud nad odvážlivostí krysařovou; ale není důstojno hlav obce, aby dávaly najevo úžas. A tak spokojili se něčím, co mohlo být kývnutím, ale docela zřejmým kývnutím nebylo, třeba občané v Hammeln jasné věci milovali.
„Jsem krysař,“ pokračoval odvážlivec, „a vykonal jsem smluvené dílo. Krysy odpluly dávno k moři; ale svých rýnských jsem dosud nedostal.“
V krčmě „U žíznivého člověka“ nastalo napjaté ticho. Případ byl pozoruhodný; tak se dosud nikdo neodvážil promluviti s Froschem ani se Strummem. Každý zatajil dech, nedočkav příští chvíle.
Ale Frosch a Strumm nebyli lidé, které by bylo tak lehko zmásti. Přehlíželi dokonce nepřiměřenost takovýchto připomínek v síni tak veřejné; Frosch pokrčil rameny a hbitý Strumm odvětil krysaři vážně a důstojně vývody, které den předtím přednesl v radě města Hammeln učený a moudrý muž, práv a zvyklostí znalý.
„Především smlouva, o které mluvíte, není hotová a platná, poněvadž jedna ze stran smlouvajících se, totiž město Hammeln, ovšem že byla jistě a právoplatně označena; naproti tomu strana, které by se mělo plniti (zde se krejčí Strumm poněkud zarazil, nejsa si jist; ale povzbudiv se lokem vína, pokračoval, – přesně a právoplatně uvedena není, ba v městě Hammeln a okolí plně je neznáma. Ježto tudíž není jasně prokázáno, jste-li osobou, které by se mělo plnit, nezbývá než odročit plnění až do té chvíle, kdy totožnost vaše s mužem, s kterým, smlouva učiněna, jasně a právoplatně se prokáže. Ale také, kdyby se prokázala, nelze smlouvu považovat dle místních zvyklostí a obyčejů za hotovou, ježto neproneseno při ní rčení, dle místních zvyklostí a obyčejů v Hammeln nutné: K tomu mi dopomáhej Bůh. Že je obvyklé a nutné toto rčení, o tom může město Hammeln mnoho svědků vésti.“
Krejčí Strumm napil se opětně a oddechl si zhluboka. Nepohyboval se příliš volně na této půdě. Gottlieb Frosch uznal chvíli za vhodnou k zprostředkování.
„Přesto,“ pravil rozvážně, „kdybyste prokázal svou totožnost, jsem toho názoru, že příslušela by vám mzda. A já jsem ochoten, kdybyste nějak rozumně snížil své požadavky, spravedlivé nároky vaše v radě podporovati. Ale uvážíte, že není tak nesnadné vyháněti krysy. Nesmí se to přeceňovati. Zapískáte a jdou. Kdežto než vyrobím já lože, na kterém můžete spáti, jaká to námaha, práce. A přece má dílna je celý život: robím lože, kolébku a rakev. Je to celý svět, krysaři.“
Bonifác Strumm nechtěl však popustiti Froschovi docela slovo.
„Šaty dělají člověka,“ rozhodl. „Bez nich je podoben pouhému zvířeti a tropí věci zvířecí. Kdyby šatů nebylo, jak rozeznati kněze a jak konšela? Kdyby šatů neměla, jak rozeznat počestnou dívku od nepočestné? Oblékne-li kdo šat, stane se teprve člověkem; oblékne-li pak šat, vyrobený Bonifácem Strummem, stane se takořka občanem ctihodného hansovního města Hammeln. A je něco nad to, krysaři?“
Hosté „Žíznivého člověka“ podivovali se trpělivosti konšelů, kteří tak mírnými a rozvážnými slovy odbyli nevhodný na tomto místě projev krysařův. Ale krysař byl dalek toho, uznati tuto umírněnost. Jeho tváře zrudly a on vstal, mávaje prudce pravicí – –
„Jsem krysař,“ rozkřikl se prudce, až se zdálo přítomným, že se okna venku zachvěla. „Jsem krysař a vy poznáte, že jím jsem. Není takového krysaře a nevím, bude-li ho kdy. Vykonal jsem svůj závazek; vy však ne. Mějte se na pozoru.“
Bylo hostům znovu se podivovat rozvážnosti konšelů; ani tento projev nepřivedl je z míry. Gottlieb Frosch pravil tichým a konejšivým hlasem, takže hosté smyslu slov nechápali.
„Nepochybuji, že se vám podaří věc dokázati. Nabídl jsem vám svou pomoc. A kdybyste mzdu svou přijal ve výrobcích mé dílny – najdete tam vše, čeho zapotřebí k životu i k smrti –, dalo by se mluvit o věci.“
„To jest,“ mínil Bonifác Strumm, „bylo by něco na vašich požadavcích, kdybyste přijal polovinu mzdy ve výrobcích dílny mé. – V celém Německu znají Bonifác Strumma. – Je pouze na vás, abyste si pomohl k právu.“
Ale po těchto slovech, mluvených příliš tiše, aby mohli posluchači chápati, krysař vybuchl ještě prudčeji. Nedbaje povinné vážnosti ke konšelům, udeřil pěstí o stůl, až sletěla sklenka a rozlilo se zbylé víno.
„Říkáte, že chyběla slova ´k tomu mi dopomáhej Bůh´. Nebylo třeba pomoci boží; pomohu si sám.“
A s těmito rouhavými slovy krysař odešel.


IX
Krysař přecházel neklidně síní.
S rozšířenými zornicemi hleděla na něho Agnes. Její oči nedovedly se odloučit od jeho kroků. Byl ve svém hněvu krásný. Jeho oči planuly znepokojujícím ohněm a všechny jeho pohyby zkrásněly. Agnes se zdálo, jako by vyrůstal; schoulila se bezděky více ve svém koutku u okna. Nebylo však ku podivu v této bázni nic děsivého: opojovala spíše. Vyrůstej, krysaři; krásná Agnes čeká.
Krysař přecházel neklidně síní.
Nízké klenutí nedostačovalo jeho napětí; celé světy by mu nestačily. Nereptal, nehrozil; ale jeho mlčení bylo hrozivější repotu a hrozeb. Bonifác Strumm a Gottlieb Frosch, třebaže vážení konšelé města, neopakovali by tomuto mlčícímu muži svých nabídek. Krysař negestikuloval, jeho kroky nebyly hlučnější a důraznější; odkud ten znepokojující dojem němého přecházení?
Dlouho choulila se tak Agnes, neodvažujíc se slova ni pohybu. Bála se neznámé moci krysařovy, které dobře nechápala, ale které podléhala chvílemi. Bála se a milovala svou bázeň. Milovala také krysaře.
Milovala také dlouhého Kristiána? Snad ho milovala včera. Snad ho bude milovati zítra. Ale nyní ho nebylo v této síni. Ani v jejím srdci ho nebylo.
Nikdo nedovedl tak milovat jako Agnes a nikdo nedovedl tak zapomínati. Po noci lásky probouzela se ráno s dětskýma a nevinnýma očima. A kdyby se kdo ptal, řekla by mu přesvědčivě a prostě, nesklopivši svých jasných a průhledných očí: „Nebylo to nic.“
Té chvíle však se Agnes bála. A té chvíle Agnes milovala. Její bázeň byla její rozkoší.
Náhle, s bezděčným pohybem, pohybem, ve kterém bylo konejšení matky a lichocení milenky, objala Agnes hrdlo krysařovo. Krysař se zachvěl při doteku nahých těchto rukou.
A toto zachvění posílilo váhající.
„Krysaři,“ zašeptala Agnes chlácholivě a prosebně.
Ticho bylo porušeno; čar a kouzlo zmizelo. Krysař vracel se ze svého smělého letu na krotkou půdu města Hammeln.
Usmíval se v návratu. Vše, čím se zabýval před okamžikem, vše co trudilo jeho mysl, připadalo mu malicherným a prázdným. Sevřel ji železnýma rukama. A mluvil, hledě do jejích slibujících očí, roztouženě a překotně:
„Mohl bych zahubiti Hammeln. Mohl bych zničiti Frosche a Strumma. Mohl bych učiniti, že by nezůstalo živé bytosti v opuštěných městských zdech. To všechno mohl bych učiniti. Nechce se mi...
Bůh žádal deset spravedlivých, aby ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci býti skromnější Boha.
Stačí mi jediná žena.
Ušetřím Hammeln pro tebe, Agnes.“
Jeho tvář dotýkala se její tváře, jeho tělo jejího těla. Agnes cítila opojivou radost. Krysař je její. Chápala, jak je její. A její oči zazářily touto jistotou, lijící se v srdce, jako vůně májového večera lila se do oken.
Srdce Agnes, před okamžikem prudce bušící, uklidnilo se náhle. Nebylo už v něm bázně.
Před krátkem připadalo Agnes, jako by krysař chmurně a znepokojivě vzrůstal. Nyní však vyrůstala ona.


X
Ta noc v Hammeln byla prapodivná noc.
Podivné sny přepadaly Gottlieba Frosche.
Zdálo se mu, že pracuje v své dílně, pověstné široko daleko. Tisíc postelí z dobrého dřeva, královská objednávka. Jak bylo veselo a rušno! Gottlieb Frosch pracoval a dohlížel na práci; dnes nutno dokonati dílo a dílo bude dokonáno buď jak buď. Vteřiny nelze propásti! Zvláštní mzda tovaryšům, bude-li dílo hotovo včas!
Hohoho, dílo bude včas hotovo! Gottlieb Frosch zná své lidi.
A dílo bylo hotovo... Hrdým zrakem rozhlédl se konšel po dílně. Počítal a dopočítal se. Usmál se sebevědomým úsměvem.
Náhle však cítil, že není sám, který se směje.
Proti němu stál krysař. Frosch pocítil cosi nepříjemného, ale snažil se přemoci tento pocit.
„Zvláštní mzda,“ pravil Wolfgangovi, přednímu z tovaryšů. „Zasloužil jste si ji.“
A mistr poklepal tovaryšovi na rameno.
Ale krysař nechtěl uhnouti. Krysař se usmíval. Tak, připadalo Froschovi, usmívá se ďábel.
Ďábel byl slabou stránkou Gottlieba Frosche. Nemluvil rád o ďáblu; snad že myslil na něho příliš mnoho. Snažil se však zmoci svoji slabost. Pohleděl krysařovi hrdě do tváře.
Nepovedlo se právě dotvrditi dobrou pověst slavného závodu Froschova?
Podařilo se mu zformulovati ve dvou slovech všecku pýcha chvíle.
„Tisíc postelí,“ řekl.
Krysař nespouštěl s něho pohledu. Krysař usmíval se stále. Pýcha Froschova tála pod úsměvem, který pálil. Ale Frosch nebyl zvyklý couvnouti tak snadno.
„Tisíc postelí,“ opakoval. „Královská objednávka. Pouze Frosch ji dovedl zmoci.“
„Tisíc rakví,“ zasyčel krysař.
Frosche zamrazilo. Smrtelný pot vyvstával na jeho čele. Rozhlédl se.
Bylo to opravdu tisíc rakví.
Frosch procitl. Neusnul už této podivné noci.
Také Bonifác Strumm té noci neměl dobrých snů.
Zdálo se mu, že pracuje v svém závodě, proslulém po celé říši. Tisíc krásných nádherných šatů, tisíc šatů, za něž by se vévodové nemusili hanbiti. Jak rušno bylo v závodě Strummově! Do půlnoci nutno dohotoviti dílo. A dílo hotovo bude; závod Strummův nikdy ještě se neopozdil. Zaplatí raději dělníkům zvláštní mzdu, aby povzbudil jejich čilost.
Hohoho, poznáte dochvilnost Bonifáce Strumma. Udá-li lhůtu, dodrží ji.
A skutečně, sotva bila půlnoc, rozhlédl se konšel vítězně po své dílně.
Sčítal a dopočítal se. A vypukl ve veselý, sebou spokojený smích.
Ale ani Bonifác Strumm nesmál se sám; a nesmáli se to tovaryši, kteří dleli zde unaveni a bledi úmornou prací.
Bonifác Strumm stál tváři v tvář krysaři. Pocítil něco podobného úzkosti, ale bylo by směšno, aby konšel města Hammeln bál se bludného krysaře.
„Slíbil jsem zvláštní mzdu, a dám zvláštní mzdu,“ rozhovořil se Strumm takořka násilím. „Kdo může říci, že bych byl nedostál slovu?“
Ale krysař se usmíval. Tak, připadalo Strummovi, usmívá se Satan.
Bonifác Strumm nevěřil přespříliš v Boha; neviděl ho v sobě ani v jiných. V Satana věřil spíše; připadal mu pravděpodobnější.
Přesto sebral všechnu svou sílu a pozvedl ke krysaři zrak.
Podařilo se mu říci ve dvou slovech všechnu svou hrdost.
„Tisíc oděvů,“ pravil.
Krysař zíral však na něho posměšně a němě. A úsměv krysařův lámal všechnu Strummovu pýchu. Naposledy pokusil se konšel o odpor:
„Tisíc oděvů,“ opakoval. „Vše dodáno včas.“
Krysař vypukl v strašný a drtivý smích.
„Tisíc rubášů,“ zasyčelo to z jeho úst.
Bezděčně se Strumm ohlédl. Šílená úzkost zúžila jeho hrdlo.
Tisíc oděvů proměnilo se v tisíc rubášů. A v středu rubášů viděl bledou líc vlastní, tvář Bonifáce Strumma; a druhý tento Strumm pravil jeho hlasem slavnostní formuli města Hammeln: „K tomu mu dopomáhej Bůh.“
Také Bonifác Strumm neusnul už této noci.


XI
Také však krysař probděl noc.
Agnes usnula mezi láskou. Ale nevysvětlitelný neklid nedal spáti krysaři. Připadalo mu, že by ho někdo okradl, kdyby usnul. Ale kdo může okrásti krysaře?“
Krysař přesto naslouchal, jako by slyšel něčí kroky. Neuslyšel nic než rytmický dech spící.
Ponenáhlu řídla tma; přicházel první úsvit, časný v květnu.
Krysař pozdravil tento úsvit; vracel mu Agnes.
Podepíraje se o pelest lože, díval se na ni.
Spala klidně, jak spí spravedliví; spala klidná a nevinná. Její tělo, útlé, křehké a čisté, leželo tu v jímavé bezmocnosti.
Krysař zahleděl se do obličeje spící, který mu odhaloval úsvit. Byl to skoro obličej dítěte. Něco plachého a něžného v něm bylo, jakmile se její oči zavřely.
Jakým tajemstvím dovedla se tato žena přetvořovati v pannu? Krysař, vida tuto spící, zapomínal vše, co bylo. Bylo možno přísahati, že nikdy se jí nedotkl.
Nezvyklá něha, nikdy předtím nepocítěná, zalila tvrdé krysařovo srdce. Zatajil dech a seděl bez hnutí, boje se, že spící probudí a oloupí ji o toto ranní kouzlo.
Snila. O čem asi snila? O loutce, o dětských hrách, o motýlech, kteří ulétají?
A krysaře ranila úzkost.
Nikdy se mu Agnes nezdála tak krásnou; a nikdy necítil, jak lehko porušitelnou a mizivou je krása ženy. O něco více, o něco méně; a veta po kouzlu a po půvabu. Krysař může mnoho. Může vyvésti krysy a může vylidniti města. Nemůže však zadržet čas.
Agnes spala; na okamžik zatoužil krysař probuditi ji polibky, aby se zbavil svého neklidu. Ale zalekl se vlastní myšlenky; olupoval by o něco spící.
Podivná byla tato noc; podivné bylo ráno.
Krysař nakláněl se nad křehkým tělem té, které se neodvažoval dotknouti v ranním úsvitu. Neklid rostl v tuláckém jeho srdci. Kdo přijde, aby ho oloupil? Kdy a kudy přijde?
Krysař prošel mnoha městy a mnoha zeměmi. Prošel jimi poutaje, ale nespoután.
Teprve dnešní noci pocítil něco, jakoby pouta. Opustil města a opustil země, a touha ho nikdy neroztesknila; nehleděl nikdy zpět, ale kupředu. Bylo mu náhle jasno, že neopustí takto Hammeln.
Myšlenka, že by mohl se dáti připoutati, zdála se mu směšnou a absurdní. Ale směšná a absurdní myšlenka se vracela. A posléze nezdála se směšnou ani absurdní.
Divně bylo krysaři.
Srdce jeho stalo se těžkým, jako by nosilo hoře tisíců. A stalo se lehkým, jako by nosilo jejich radost.
Otevřel široko oči.
toto ráno přerodilo svět. Včerejšky měly svou radost a svou bolest. Ale včerejší radost byla stínem dnešní radosti a včerejší bol stínem dnešního bolu. Kdysi, když krysař hoch stál na dýně u moře, v dálce plula loď a její plachty se dmuly, hocha ne břehu přepadla touha pozdraviti cestu, ať je jakákoli. Zdráva, lodi! Zdrávi, kteří plujete! Šťastní, kteří ztroskotáte!
Hoch volal tato slova, vyzývající osudy. Muži nyní se vracela. Jak mohutnější byla však tato pozdní ozvěna!
Neklid krysařův se stával nesnesitelným. Krev prudce kolotala v jeho žilách. Tělo žádalo pohyb, ruch a činy. Lehounce se svezl s lože; ale jeho pohyb probudil přece spící. Procitla napolo; pootevřela oči, dotkla se rukou čela krysařova a řekla: „Zůstaň.“
Ale to bylo, co krysař nemohl. Posečkal na několik vteřin. Agnes usnula znova; přivřela oči a její ruce klesly bezvládně.
A krysař odcházel tiše, zcela tiše.


Krysař vešel do zahrady. Jaká to byla zahrada! Keře byly nové a záhony nové; stromy sypaly tolik květů na cestu.
Krysař zahleděl se na nebe. Bylo čisté a jasné a větší než včera. Den, ale v prvých počátcích. Slunce, ale ještě jako červánek.
Krysař zahleděl se na zemi. Byla čistá a svěží ranní rosou. A také vlastní srdce bylo čisté a jasné.
Spoután? Proč ne! Jaký let v těchto poutech! Jak vysoko možno se vznésti!
Věž chrámu svaté Trojice je vysoko. Ale jak je nízká jeho letu!
Spoután? Ano. Ale mnoho poutaje; světy poutaje.
Ranní větřík osvěžuje horké skráně; jak lichotný to dotek!
A květy voní. Množství květů všech barev a všech vůní. A kterýkoli z nich možno utrhnouti. Všechny čekají na krysaře.
Lehkým a vítězným pohybem ruky sáhl krysař po kterémsi z nejkrásnějších květů. Vnitřní neklid zastavil jeho ruku.
Rozhlédl se...
Jak krásný byl svět!
Hle, za městem Hammeln rýsuje se hora Koppel. Hora Koppel je vysoko, je mnohem vyšší než chrám svaté Trojice. Ale jeho letu také nestačí.
A jsou vyšší a vyšší hory. Mnohé viděl a mnohé uvidí.
Jeho letu nedostačí.
A krásný svět a jak je krásno jej míti! Jak krásno míti kouzelný nástroj, který vše zmůže. Papež má moc; co je moc papežova proti moci krysařovy píšťaly? Císař má moc; co svede proti zvukům, které umí krysař vylouditi?
Tak chtěl krysař obelstíti neklid své duše. Nebylo však možno obelstíti se.
Zrak krysařův, rozlétlý do daleka, setkal se s jakýmsi temným bodem mezi tolika jasnými a čarovnými předměty. Tento temný bod byl pranepatrný; blížil se však a rostl.
Nebylo to nic podivného; byl to pouze muž, který se blížil.
V chůzi přicházejícího nebylo nic mimořádného. Nebyla ani příliš kvapná, ani příliš pomalá. Občané města nemilují kvapu; jsou však zvyklí přicházeti včas.
Rozhodně byl to občan z Hammeln.
Tohoto muže krysař neviděl a neznal; tohoto muže nepřál si viděti a poznati. Nejméně přál si ho viděti a poznati zvláštního tohoto rána.
Ale muž se blížil určitým krokem člověka, který má cíl.
Srdce krysařovo bylo ještě tak těžké, jako by neslo hoře tisíců; ale lehkosti, která nosí radosti tisíců, nebylo už v něm.
Každé dítě v Hammeln mohlo krysaři jmenovati muže, zastavivšího se u plotu. Každé dítě znalo dlouhého Kristiána.


XII
Stáli proti sobě.
Příchozí patřil zamračeně na krysaře. Podezíravé jeho oči hledaly, čeho se zachytiti; ale krysař, klidný, skoro mramorový, jim unikal. Pěst pravice Kristiánovy sevřela se bezděčně; výraz krysařův se však neměnil. Čekal. Kristián hledal slova; a jeho pobouření rostlo tím, že jich nenalézal.
Tu zalétl pohled Kristiánův od krysaře k blízkým dveřím; a jeho nevraživé oko jako by odměřovalo vzdálenost. A nepatrnost této vzdálenosti dala mu promluviti:
„Znám vás. Jste krysař –“
Krysař pokynul hlavou a mlčel. Tón Kristiánův byl jízlivý... ale jeho jízlivost vyzněla naplano. Ani rys se nepohnul v tváři krysařově. Naopak se jeho oči rozjasnily: a držel svýma očima Kristiána jako žalářník vězně.
Ale Kristián nechtěl se ještě smířiti se svým vězením.
Promluvil opět:
– – „Co zde činíte, krysaři? Co chcete vůbec v Hammeln?“
Krysař naklonil se k růžovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ.
„Co činím, vidíte. Voním k růži.“
Pichlavé oči Kristiánovy vzplanuly zlým ohněm.
„Vonět k růži nepřísluší krysaři. A jste přece krysař.“
„Krysař, ano. Jsem k vaší službě. Topím krysy, chcete-li a chci-li. Utopil jsem mnoho krys v Hammeln; ale dnes se mi nechce je topiti.“
„Jste v cizí zahradě, krysaři.“
„Jsem na místě, kde cítím krysy. Páni konšelé a vy se domníváte, že není už v Hammeln krys. Klamete se, jako oni se klamou. Jsou zda a tuším nedaleko. Mám pro to jasný smysl: řemeslo! A nemyslete si, že jsem byl „U žíznivého člověka“, protože vidím krysy... mnoho krys... „Žíznivý člověk“ se mi nelíbí; krčmář Röger je příliš roztomilý a má příliš trpké víno. Jsem střízliv. Ale krysy jsou zde. Staly se pouze ostýchavějšími. Dříve byly dotěrné; až na stůl vyskakovaly. Ale kdo vám ručí za to, že se opět dotěrnými nestanou.“
„Je to naše starost, krysaři; dovedeme je zkrotit!“
„S pomocí mé píšťaly. Ale radím vám, příteli, mějte pozor na mou píšťalu. Krysy hynou, slyší-li její zvuk; a vy si nepřejte kdy ji slyšeti.“
A krysař, přeměřiv zahradu v květu, domek v květu a dlouhého Kristiána, odcházel pomalými a vážnými kroky.
Kristián hleděl za ním nechápavě. Nyní byl by chtěl ještě mnoho říci; slova se tlačila na jeho rty. Ale krysař byl již vzdálen. Dlouhý Kristián zavrtěl hlavou a kráčel ke dveřím.
Agnes ještě spala.
Kristián hleděl na spící a hlavou mu hučela slova krysařova. – Ale spící byla stále zřetelnější a krysař zmizel v mlze.
Agnes ještě spala, s dětským svým, nevinným výrazem.


XIII
Krysař jde. Jeho srdce je lehlé. Setkání ranní bylo jen mrak, který pluje a rozptýlí se. Nyní je zcela jasné nebe. Nikdy takového nebe nebylo.
Všechny schopnosti krysařovy jako by se stupňovaly, ba zmnohonásobily. Vidí až daleko do hor; slyší nejvzdálenější a nejtišší zvuky. Kráčí, a jako by sedmimílové střevíce měl, rychle ubíhá cesta. Krysař jde; ale spíše se zdá, jako by krajina okolo něho přecházela. Zdi Hammeln jsou těsné; ulice příliš úzké. Krysař opouští Hammeln. Opouští je, aby se vrátil? Neví to sám. Jde branou. U brány sedí žebrák. Je slepý a starý; je skloněn chorobou i lety. Sedí a prosí.
Krysař mu hodil peníz. Žebrák jej ohmatává. A monotónně opakují jeho rty: „Mnoho štěstí, poutníku.“
Pak přijdou pole. Pracuje se na nich v ranním jitru; hlasy mužů a žen zní z nich, pronikají svěží a čistý vzduch, který dýchá krysař. Zní bujně a vesele; a krysař domnívá se rozuměti řeči lidí.
Opodál jsou pastviny. Pasou na nich krávy. Jak krysař míjí, pozvednou své hlavy a zabučí klidně a nasyceně. A krysař domnívá se, že rozumí řeči zvířat.
A pak vstupuje krysař do lesa. Je to hájemství Panny Marie. Ctihodný a starý les! Zná všechny lásky synků a dcerek města Hammeln; zná všecky rozkoše a boly. Zná štěstí a zradu lásky; zná vzplanutí a ochabnutí. Má pro to vše tajemné skrýše a útulky.
Na hoře Koppel, pravda, je také les. Ale jak zasmušilý je sosnový les, srovnáte-li jej s dubovým! A s dubovým lesem za jarního rána, svěžím, živým, uklidňujícím! A ve větvích starých dubů i v mlází dubovém rozezpívalo se tisíce ptáků. Rozezpívali se, jako by vítali nové jitro. A krysař domníval se, že rozumí řeči ptáků – –
Bylo však místo, kde bylo ticho. Bylo to u obrazu Panny Marie. Na místě, kde byl obraz, stal se dávno, dávno zločin. Zabili bohatého kupce, vracejícího se z trhu. Vrazi nikdy nevypátráni, ale vdova dala postavit obraz Panny na místě zlého činu. Podivno! Bylo tu němo a smutno. Vedl-li jsi tu psa, skučel a kňučel; a ptáci přelétali plaše, nikdy zde nehnízdíce. Tak aspoň mluvili občané z Hammeln. Jisto je, že nebylo místa tiššího a klidnějšího v lese.
Jak vanul chvílemi vítr, chvělo se listí.
A krysař se domníval, že rozumí šelestu listí.
Zeleň se otevřela a blýskla jí hladina řeky. Ještě svěžejší vzduch ovanul krysařovu hlavu.
Zde bylo daleko, daleko od města. Nebylo stopy po chrámu svaté Trojice. Ani vrchu Koppel nebylo viděti. Vlny, které míjely, netušily nic o Gottliebu Froschovi a Bonifáci Strummovi, jakkoli byli slavní široko daleko.
Tiše plynuly vody; a krysařovi se zdálo, že rozumí tichému míjení vod.
Slavné bylo zamyšlení krysařovo; jako by časy a prostory v něm hovořily.
– – Jsem minulost, pravil hlas.
– – Jsem budoucnost, odpovídal jiný.
– – Jsem krásná, slibovala budoucnost.
– – Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost.
– – Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost.
Mezi hovorem minulosti a budoucnosti, jaká to přítomnost!
S vrcholu, na němž stál, mohl krysař přehlédnouti obojí kraj: kraj opuštěný a zemi zaslíbenou. A s vrcholu, na němž stál, cítil krysař, jak je krásno žíti. S vrcholu, na němž stál; byl to opravdu vrchol?
Krysař se zahleděl na hladinu řeky.
Plula jí loď; z počátku zdálo se krysaři, že loď je prázdná. Ale záhy bylo zřejmo, že se choulí na jejím dnu spáč. Vlny unášely loď; loď plula po proudu, který ji zanášel ke břehu krysařovu – Okamžik a loďka narazí.
„Hohoho!“ volal krysař.
Spící se neprobudil.
„Hoho!“ volal krysař znovu. A současně loď narazila o větev stromu, vyčnívající nad řeku. Prudký otřes spícího probudil. Zdvihl se a hleděl na krysaře rozesněnýma očima.
Krysař poznal Jörgena. – Nedovedl říci, proč ho rozlaďuje právě nebohý bezvýznamný rybář, který mu nikdy nedovedl ublížiti: „Usnul jsi,“ pravil.
„Usnul jsem,“ pravil Jörgen smutně a měkce. „Domníval jsem se, že ony opět přijdou. Ale usnul jsem a nepřišly. Nebo bych to byl zaspal?“
Výraz Jörgenův byl zoufale směšný. Ale krysař se nesmál.
„Budu se muset vrátit,“ mínil rybář. „Je to daleko a proti proudu. Bude to těžká cesta. A mé sítě jsou prázdné; bude to hladový den.“
Výraz Jörgenův stal se ještě žalostnějším. Ale také nyní odolal krysař smíchu. – Vzpomněl si na slova pronesená nedávné noci: „Mějte ženy, ale nedopouštějte, aby ženy měly vás.“


XIV
Krysař vracel se k Hammeln. Neklid vypudil ho ze zdí města; ale mnohem dotěrněji ho tam vracel.
Krysař šel po okraji řeky. Tvořila záhyby, vinula se klikatě lesem, lukami a vrbovím.
V lese hrály si děti. Byla to děvčátka. Měla své panenky, panenky hrubé a neumělé. Laskala je a tiskla je na prsa, říkajíc něžně: „Mé dítě – –“
Krysař zadíval se na řeku. Loď Jörgenova plula po ní.
Na louce sekali sekáči trávu, která omamivě voněla
„Jak se daří tvé ženě?“ ptal se druh druha ve chvíli odpočinku.
„Chválabohu, je zdráva. Chodí už; vše je v pořádku.“
„A dítě?“
„Zdrávo.“ A hlasem veselým a hrdým řekl tázaný:
„Je to hezký hoch.“
Krysař zadíval se na řeku. Loď Jörgenova se zpožďovala. Proud se stával silnějším.
Ve vrboví na vykotlaných vrbách hřáli se dva starci na slunci.
„Bylo to mé poslední dítě a také to je mrtvo,“ řekl prvý smutně unaveným hlasem.
„Mé všechny děti žijí. Ale jako by zemřely,“ vzdychl soused na protějším pahýle.
A poposedl ze stínu, hledaje zimomřivě slunce, které uskočilo.
Krysař zadíval se na řeku. Lodici Jörgenovu nebylo viděti, přestože se zmírnil proud. Byl Jörgen unaven? Vzdal se zápasu?
Krysař šel. Jak dlouho jde, nevěděl, ale podle slunce dovedl poznati, že je pozdě. Schylovalo se k večeru. Jak dlouho půjde ještě? Také toho nevěděl; věděl jen, že nutno jíti, aby došel včas, nežli zavrou brány města.
„Mnoho štěstí, poutníku,“ řekl někdo. Krysař se ohlédl. Není to žebrák z brány? Ale kde by se vzal zde nebožák, který sotva od domu k domu se dovleče?
„Mnoho štěstí, poutníku,“ znělo to posměšně a vyzývavě; ale nyní nebyl to starý a slepý žebrák, ale dlouhý Kristián, který volal.
Usmál se. Dlouhý Kristián je v krámě svého strýce: neopováží se bez důvodu opustiti Hammeln. V Hammeln neztrácí se lehkovážně den. Ale kdože to mluví za něho?
Ráno, na cestě sem, všemu rozuměl krysař: lidem, zvířatům, ptákům, listí a vodě. A nyní že by neslyšel než posměšný a vyzývavý hlas?
A cože činí nepokojným jeho hrdé nitro? Krysař jde, kam chce, stane, kde chce, a odejde, kdy chce. Byl by opravdu zajat?
Sáhl hrdě po své píšťale. Zajisté, je zde. Nevzal mu ji nikdo a je bezpečen sebou, dokud jí vládne. Neztratil nic na své moci. Pouze –
Pouze klidu nemá krysař. – Blíží se večer. Vrátí se včas? Nezavrou mu brány města?
Co by to znamenalo pro krysaře? Je u tak nutno přespati v Hammeln? V městě před krátkým časem ještě mu cizím? Mnoho zemí a mnoho měst prošel krysař a k žádnému, opustiv je jedenkrát, nebyl puzen tak neodolatelnou mocí. Krysař chce se vzbouřiti a opravdu se vzbouří. Usmyslí si přespat venku. Položí se opravdu do měkké trávy. Noc je vlažná a krásná. Chce viděti hvězdy, chce býti daleko lidí!
Leží v trávě, ale země začíná ho pálit a neklid se stupňuje. Krysař je poražen. Vstává.
A jeho porážka bere na sebe masku vítězství. Snad že by se nebál vrátit se do Hammeln! Kdože může zapovědět návrat? Má ještě své účty vyříditi s ledakým. Jsou tu, dejme tomu, Frosch a Strumm. Jsou tu všichni konšelé. A je tu dlouhý Kristián – –
Proč vzpomíná na dlouhého Kristiána? Co má co činiti s tímto? Je mu lhostejný jako kámen u cesty, který jsme minuli. Nezná ho a nechce ho znáti. Proč se vrací stále mu na mysl?
A proč jeho myšlenky vracejí se k domu, který opustil ráno? Neměl ho opouštěti nebo neměl se vraceti. To je jasné. Krysař dovede přese vše jasně myslet.
Rychleji, rychleji kráčí krysař. Ale krok jeho není tak lehký, jako byl ráno. Sedmimílové střevíce zmizely nebo ztratily svou moc. Krysař, zdá se, jde jako všichni ostatní lidé. Jde jako konšelé z Hammeln. Jde jako Kristián. Jenomže trochu zrychlil krok. To není hodno konšelů. Kristián spíše smí si to dovolit, čeká-li bohatý zákazník.
Ale zákazník nečeká krysaře. Nečeká ho snad vůbec nikdo.
A přece vrací se krysař do brány města Hammeln.
Je ještě otevřeno, bohudík. Krysař rozhlédl se: žebráka tu nebylo. Odplazil se domů?
„Mnoho štěstí, poutníku.“ Jak ho pronásledovala tato bezvýznamná slova! Jaký posměchem ho šlehala. Proč posměch?
Není radno smáti se krysaři. Občané v Hammeln nyní většinou spí; ale mohli by být probuzeni k něčemu málo příjemnému.
Tak rozumuje krysař; a zatím co rozumuje, zavírá se s rachotem za jeho zády brána města.
Krysař se ohlédne. – Brána zavřena. – A jemu připadá, jako by se za ním zavírala nastražená past!


XV
Od poslední návštěvy krysařovy „U žíznivého člověka“ uplynula řada dní.
Nepřiměřená slova jeho, při odchodu řečená, vzbudila rozruch v krčmě. Nikdo si předtím – a bylo mnoho zpitých v krčmě Rögerově – nedovolil opovážlivého výroku proti rozšafným konšelům města. To mohl učinit pouze někdo přespolní, někdo, o jehož minulosti a původu nic se nevědělo, ale vše se mohlo mysliti.
Příštího dne hovořilo se všeobecně o hrozbách krysařových.
Třetího dne stala se významná jakási událost: Stázi Dörricková, choť purkmistra v Hammeln, porodila dvojčata a zemřela téhož dne. Vážná, ba smutná tato událost přetřásána s účastí; vzpomněl si sice ten či onen během večera na krysaře, ale hrozby jeho nepřipadaly už tak nebezpečnými.
Když uplynul ještě jeden den a nic se nepřihodilo, zmizel neklid, který nebylo možno dříve popříti. Rozhodně bylo pouhým tlachem, co se ještě včera jevilo nebezpečnou hrozbou. Z krysaře mluvilo víno, chované ve sklepě dobrého Röger; krysař pil ho dobrý ročník.
A pak se zapomínalo vůbec. V městě Hammeln zapomínalo se rychle. Včera milovali a dnes nevěděli ničeho o tom. Včera nenáviděli a dnes to byla pohádka pro děti. Včera se báli; a dnes chodili Bonifác Strumm a Gottlieb Frosch klidně od podloubím náměstí.
Krysař nevěděl, co ho táhne k „Žíznivému člověku“, kam nehodlal nikdy už vstoupit. Šel bezděčně, skoro v zamyšlení. Procházel klikatými uličkami, neslyše vábivých hlasů ani milostného šepotu. Šel, až se ocitl na náměstí před chrámem svaté Trojice.
Na chrámu, vysoko mezi chrliči, byl ďábel s posměšnou a cynickou grimasou; ďábel, který si asi jest svou věcí jist. Jeho kozlí obličej nakláněl se nad Hammeln; a jeho tvůrce dovedl skutečně vložiti něco démonického do jeho rysů.
Častokráte zadíval se krysař na Pokušitele, kráčeje tudy; také dnes přivábil jeho zrak.
Kozlí obličej hleděl jasnou měsíční nocí; krysařovi se zdálo, že slyší syčet zlomyslný smích. Ohlédl se; nebylo tu nikoho.
Smál se to ďábel nahoře?
Krysař nebyl pověrčivý ani zbabělec; zahleděl se nahoru a nesklonil svého zraku. Co chce ten kozlí obličej nahoře? A co chce mu jeho zlomyslný smích? Krysař hleděl a nerozuměl tomu smíchu; tolik však chápal, že je to smích nepřátelský. Nuže, dovede-li se smáti tam nahoře, proč nesestoupí k němu? Uvidí, bojí-li se krysař.
Ďábel smál se ještě; nyní však zdálo se krysaři, ž rozumí jeho slovu.
„Jdi,“ šeptal ďábel.
Krysař rozuměl: ano, chce, aby šel k „Žíznivému člověku“. Toť moc, která ho pudila. Co ho tam čeká? Jaká osidla nastrojil ten nahoře? Buď jak buď, krysař půjde.
Ďábel smál se ještě; krysař to věděl, třeba ho