Nosferatu: Dracula - kníže temnot

Jeho život je zastřen mnohým tajemstvím, ať už z pohledu okultně-vampýrského, tak často i naivně a povrchně zpracovanými studiemi jeho životopisu. Také dobové kroniky uvádějí spoustu podivných zápisů a prazvláštních informací, kterých se většinou chytá věda a svým materiálně-matematickým vysvětlením nasadí všemu korunu. Většina těchto materiálů je zkreslena a naprosto mylně prezentována. Nikdo nemůže znát dnes všechna fakta Draculova života. Dracula však žil a existují skutečnosti, které jsou neměnné. Skutečnosti, které se dají proměnit ve stopy a po těchto stopách se dá kráčet nazpět do minulosti.
Rozluštit rébus…
Přiblížit se tajemství…
Dotknout se historie…
Očistit Draculovo jméno…
Tisíc čtyři sta třicet a jedno léto minulo od narození Páně a Bůh se od svých dětí odvrátil. Sedmihradsko, sevřené kamennými pěstmi hor, trpělo stále častěji nájezdy divokých tureckých hord. Zpupnost Alláhových synů neznala mezí a nevěřící se zdáli být dobří jen k tomu, aby byli do jednoho vyvražděni k větší slávě Prorokově. Půlměsíc se vtínal do kříže jako břit pohanské šavle.
Rolníci a pastevci z chalup rozhozených po kopcích a v údolích řek dobývali chléb ze země prosycené krví. Kouř z vypálených osad stoupal k nebi jako žalozpěv těch nejubožejších. Přesto zvedali hlavy. Vychrtlí, dočerna opálení chlapi s vyprahlýma očima se chápali seker, okutých cepů a kos.
Bůh nás neopustí a kníže nás povede…!
Kloubnaté prsty se svíraly na dřevě zbraní jako k modlitbě. Svět se stal místem nenávisti, moru a krveprolití. O to urputněji se šikovali v zoufalé, ke všemu odhodlané vojsko.
Kníže řádu Draka, vojvoda Vlad je volal pod své praporce. U večerních ohňů se s dechem zatajeným vyprávělo o jeho odvaze. Říkávalo se, že kníže nosí stříbrnou zbroj, která září jako samo světlo Luny (nebo jako sám Lucifer!) a před jeho dračím prporem Turci padají na tváře, zatímco Kněžna oblečená jen v tenoučké plátěné říze kajícně odříkává modlitby za zemřelé.
Jenny Nowak - Dračí krev
Doba si žádala hrdiny a nebrala ohled vůbec na nic. Evropa chtěla ochranu a její národy bezpečnost. Řím se chvěl v základech před tureckou invazí a papež prohlásil:
"Někdo je musí zastavit, ať je to třeba sám Ďábel!"
A temnota vyslala svého syna - Vlada III. Draculu.
Dracula - ve jménu svého rodu, z titulu rytíře Draka. Obránce víry, kříže a křesťanské Evropy před nájezdy muslimských Turků a rozpínavosti islámu.
Udatný vojevůdce a krutý vladař na jedné straně. Na straně druhé noční přízrak. Král upírů sytící se krví svých obětí. Vstávající z hrobu a vracející se na svět i po své smrti…
Měsíc byl v úplňku a zářil vysoko nad krajinou, kterou v její strnulosti zaplavoval svým studeným bílým světlem. Blížila se půlnoc a z okolních lesů se ozývalo tesknivé vytí vlků. Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem sestoupil dolů do přítmí krypty. Ve dvou výklencích jsem našel pouze pozůstatky starých rakví a spoustu prachu, avšak ve třetím jsem objevil ono tajemství.
V jedné z velkých beden - bylo jich tam celkem padesát - ležel na čerstvě nakopané hlíně hrabě! Nevím, zda byl mrtev nebo spal - oči měl totiž otevřené a strnulé, ale bez skelného povlaku smrti, z tváří mu vanulo vzdor bledosti teplo života a rty měl jako vždy rudé. Nejevil však jedinou známku pohybu, žádný tep, žádný dech, žádný tlukot srdce. Sklonil jsem se k němu a hledal sebemenší náznak života, leč marně. Dlouho tam určitě neležel, protože pach čerstvosti vyprchá z hlíny za několik málo hodin. Vedle bedny leželo víko, provrtané na několika místech otvory.
Když jsem se ještě jednou ohlédl, spatřil jsem něco neuvěřitelného. Celá postava se v rakvi náhle napřímila, jakoby nějakým magnetem nebo silou měsíčního světla, které sem pronikalo malým okýnkem v přízemí. Stál zde hrabě Dracula v celé své hrůzné důstojnosti. Živý! Nemrtvý!
V očích mu zářil rudý plamínek triumfu a na rtech mu pohrával úšklebek, na který by mohl být hrdý sám Jidáš v pekle.
Bram Stoker - Dracula
Vlad III. Se narodil roku 1431. Na svět přišel v pochmurném opevněném paláci ve městě Sighisoara. Temný, ponurý hrad se stal předzvěstí jeho osudu. Oplýval věžemi, žaláři a mučírnami, kde později úpěli jeho nepřátelé a zajatci, než byli pomalu napíchnuti na kolmo vztyčený kůl. Vlad se narodil do složité a bouřlivé doby. Ta vyžadovala nejen obratnost, udatnost a vojenské nadání, ale i jistou míru mravní otrlosti, schopné obětovat dané slovo i psaný závazek za uchování samostatnosti země.
Již jeho otec Vlad II. byl bojovníkem za svobodu své země a sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Na svém štítu a korouhvi nosil hrdý symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem.
Celý titul řádu draka zní "Draconarius", což doslovně znamená - Nositel Korouhve s drakem. Jméno Dracula vzniklo úpravou latinského "dracon".
Mladý Vlad byl v dětství mazlíčkem žen, ale od mužů se mu dostávalo tvrdé spartánské výchovy. Jeho otec byl zpočátku odvážným bojovníkem, potom však stále silnějším Turkům ustoupil a spojil se s nimi. Ti mu příliš nedůvěřovali a jelikož se obávali zrady, nechali si na sultánově dvoře jako rukojmí jeho dva syny - Vláda a Radua. Žádný z nich se už s otcem nesetkal. Vzbouřili se proti němu, Vladovi bylo tehdy šestnáct let. V tomtéž roce se mu podařilo samotnému z tureckého zajetí uprchnout. Předtím ale strávil mnoho let pod tureckým dohledem a často se zde setkával s ukrutnostmi, jimiž Turci trestali své odpůrce. Napichování lidí zaživa na zaostřený kůl bylo vedle jiných mučících metod všední záležitostí. Kůl byl pomalu vrážen do těla podél páteře, takže nezničil vnitřní orgány. Nešťastníci pak byli naživu ještě několik dní a jejich agonie byla děsuplným klíčem k pochopení Draculovy osobnosti.
Jeho útěk z tureckého zajetí byl dalším znamením osudu. Transylvánie byla v troskách, bídě a úpadku. Zdrancovaná válkou a její lid tonul v krvi, chaosu a loupežích. Všude nalézal jen vypálené vesnice a zbídačený obraz násilí a utrpení. Země volala po novém knížeti, tvrdé a spravedlivé vládě. Chtěla řád, pevné hranice a samostatnost.
Mezitím Turci nastoupili do druhé fáze globálního útoku proti evropským zemím a toto druhé dějství expanze muslimů bylo neseno šavlemi tureckých kmenů. Pomáhal jim v tom mocný morálně-náboženský impuls. Touha po svatém mučednictví. Padnout ve svaté válce, v boji proti nevěřícím.
Bylo třeba se připravit na další válku. Vlad to věděl a nechtěl za žádných okolností podlehnout. Nepřítel byl mnohokrát silnější a na hrůzu, kterou přinášel, se dalo odpovědět jen ještě větší hrůzou a na krutost ještě větší krutostí.
Draculové jsou prastarý rod. Jejich dynastie pochází od vojvody Mircey, který usedl na trůn roku 1400. Vlad III. Přebíral zemi po vládě svého otce a později dokonce i jeho nástupce Mihnea cel Rau vládl zděděnou zemí, dokud ho nesvrhli roku 1529 v Sibiu vzbouření bojaři.
Vlad byl ctižádostivý, neústupný a vytrvalý. Díky těmto vlastnostem, ale i nejrůznějším intrikám se mohla v roce 1456 konat korunovace. Nový kníže Vlad III. Dracula - vládce Valašska a Transylvánie - usedl na trůn. Bylo mu tehdy 25 let.
Ihned po korunovaci nechal uspořádat velkou hostinu, které se zúčastnili všichni bojaři. Dostavili se i vrazi jeho otce. Když už byli pořádně opilí, přišla Vladova chvíle jak vykonat pomstu a demonstrovat svou moc. Na pět set jich tehdy jeho oddíly pochytaly a narazily na kůl. Ostatní se mu plně podřídili.
Dracula se ujal vlády ve své zemi a bylo třeba dát spoustu věcí do pořádku a to jakýmkoli způsobem. Země byla v rozkladu a doba vyžadovala tvrdost a přísnou vládu. Někteří historikové tvrdí, že Dracula byl přes svou krutost spravedlivý člověk, hrdina své země. Pouze nikomu nic neodpouštěl. Ve velmi krátké době se mu podařilo obnovit pořádek, a to jak jinak, než velice tvrdými represemi. Velmi rychle vymýtil v zemi nepoctivost, protože každého zloděje nechal ihned popravit. Rovněž zabití, vraždu či znásilnění trestal stejně. Smrtí na kůlu! A to bez výjimek, ať už to byl obyčejný člověk nebo bojar. Za své vlády tak nechal popravit přes sto tisíc svých poddaných. Počet obyvatel dosahoval v té době okolo 500 tisíc. Problém příživnictví a žebroty vyřešil také rychlým a originálním způsobem. Sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal ihned po předkrmu zapálit i s hosty. Svůj čin odůvodnil trojím dobrodiním, jehož tím bylo dosaženo. Zbavil lid obtěžování potulnými žebráky, svou zem definitivně chudoby a žebráky samotné útrap těžkého života.
V armádě na obranu Transylvánie by mu stejně nebyli nic platní. A nové vojsko bylo třeba vytvořit. Mehned II. Dobyvatel se již chopil moci a ačkoli byl obvykle zobrazován s květinou, rozhodně nebyl k poraženým nepřátelům mírný, nebo dokonce sentimentální, jako kdysi někteří arabští velmožové. Zbylé obránce pevností, které se mu vzdaly, nechával umučit a narazit na kůl před zraky dosud bojujících obránců. Obyvatelstvo měst bylo bez skrupulí vyvražděno, panovníci stínáni a královny odvlečeny do harémů. Země tonuly v krvi a krutost byla prostředkem psychologické války. Rozleptávala protivníkovo odhodlání k odporu. Ve složitých situacích nebylo místo pro slitování, které by bylo oboustranně chápáno jako slabost. Islámu šlo již podruhé v dějinách o získání světovlády svatou válkou a Mehned II. byl odhodlán stát se vykonavatelem tohoto poslání.
Dracula to pochopil a věděl, že to nebude snadné. Rozšiřoval se vliv osmanské říše a Mehned II. si chtěl nejprve Vláda získat na svou stranu. Ten si však dobře pamatoval na své turecké zajetí a na sultánovu nabídku odpověděl poněkud provokativně. Když si před ním delegace pašů nechtěla sundat své turbany, protože tak nečiní ani před svým vlastním panovníkem, nechal jim je dlouhými hřeby přibít k jejich pyšným hlavám. Rovněž uherský král Matyáš Korvín dostal od Draculy nezvyklý dar z jeho vítězného tažení. Totiž 23 809 uťatých hlav společných tureckých nepřátel. Avšak Matyáš nebyl dobrý Draculův společník, což později vyšlo najevo.

Podle některých historických pramenů ovládali Draculové černou magii jako málokdo. Přestože byli mocným a vznešeným rodem, tvrdilo se o nich, že uzavřeli dohodu s ďáblem. Tajemství pekel si osvojili v Scholomance uprostřed hor nad Nagyeszebenským jezerem. Zde si ďábel vybíral jako oběť každého desátého ze svých učedníků. Nejdříve jej zahrnul dary a poznáním a pak nechal jeho život ztroskotat v nástrahách osudu. O Vladovi se tu mluví jako o chytrém lstivém člověku. O statečném synu "země za lesy", který svou nadmíru nadanou mysl a železné odhodlání vzal s sebou do hrobu. Tento Dracula zplodil významné muže a ušlechtilé ženy, jejichž hroby jsou rozesety po celé zemi a v jednom rukopise se o něm hovoří jako o "vampýrovi". Význam tohoto slova již tenkrát lidé velice dobře znali a s dynastií Draculů byl tím pádem odjakživa spojován.
Dne 20. září 1459 nechal vybudovat na strategickém místě mohutnou pevnost. Tím se navždy vepsal do srdce svého národa, jelikož tak založil budoucí hlavní město Rumunska - Bukurešť. První historická listina o založení města s Draculovým podpisem se dochovala až do dnešních dnů.
Velké události se však pohnuly až o tři roky později. V roce 1462 vyhlásil Nehned II. Draculovi válku. Boj na život a na smrt. Poslal proti němu ohromné vojsko a do čela postavil jeho bratra Radua, kterému slíbil vládu Valašska, když Vláda ve válce porazí. Turci si byli jisti svým vítězstvím, ale Dracula, obeznámený se starým pravidlem, že nejlepší obrana je útok, zaútočil se svým malým vojskem proti obrovské turecké armádě, čítající 250 tisíc mužů. Vlad Dracula se mohl odvážit této ofenzivy jen díky skutečnosti, že bojová hodnota tureckých vojsk byla až na výjimky nevalná. Nepravidelné a neorganizované jednotky se podobaly spíše lupičským hordám. Morální kodex o svatém mučednictví už dávno ztratil na účinnosti. Dalším podpůrným faktorem byl značně členitý terén hor, umožňující úspěšné operace Draculových malých jízdních jednotek a naopak znesnadňující zásobování velkého tureckého vojska. Posledním, ale nikoli nevýznamným bodem byl děs, který Draculovo jméno šířilo. Vlad to dobře všechno věděl. Byl vynikající stratég a krutý vojevůdce. Nebral zajatce, a proto když Turci při protiofensivě pochodovali k městu Tirgoviště, čekal je tam hrůzný pohled.
Přes dvacet tisíc jejich krajanů bylo naraženo na kůlech, které lemovaly cestu napříč údolím, obklopeným po obou stranách horami. Byla to část turecké armády, kterou Dracula krátce předtím zajal. Kůl, na kterém byl nabodnut jejich velitel, měl zlatou špici. Turci se po této hrůzné prohře stáhli a Vlad se stal nadějí křesťanů. Jen on se totiž dokázal postavit proti rozpínavosti Turků a šíření islámu. Ne však nadlouho. Začali se proti němu bouřit jeho vlastní bojaři a také výzvy jeho bratra Radua k ukončení války padly na úrodnou půdu. Zatímco Vladovi vojáci masově dezertovali, Turci se připravovali k dalšímu boji. Schylovalo se k rozhodující bitvě, ve které byl Dracula tureckou přesilou přece jen poražen.
Jeho armáda byla pobita a on sám se s hrstkou věrných uchýlil na svlj utajený hrad Poenari. Ten stál na příkré skále nedaleko dnešního města Curtea, kde řeka Arges protíná hřeben transylvánských hor, zvaných Fagarašské hory. Hrad Poenari jakési - "Orlí hnízdo", mu v horách na kopci vysokém 2 600 m kdysi postavili bojaři, které ušetřil popravy po oné slavné korunovační hostině.
To ale nebyl ani zdaleka všemu konec. Jeho bratr Radu cestu na hrad Poenari přibližně znal. Turecké vojsko jej nepozorovaně oblehlo a Vlad by asi dopadl špatně, kdyby jeden z jeho věrných přívrženců nevyslal z protějšího kopce šíp se zprávou o chystaném útoku. Krásná Transylvánka, která s ním trávila tyto těžké chvíle (údajně ji miloval), raději skočila z okna, vyděšena představou, že by se jí Turci mohli zmocnit. Poenari bylo dobyto. Družina pobita, hrad vypálen a zbořen. Dracula se zachránil jako jediný úplně sám. Unikl tajnou chodbou a podařilo se mu dojít až do Uher, kde se pln naděje uchýlil pod ochranu krále Matyáše Korvína. Ten mu zpočátku poskytl azyl a dal mu i malé vojsko, aby mohl Valašsko a Transylvánii osvobodit - ale brzy poté jej zradil. Matyáš uvrhl Vláda do žaláře a uzavřel s Turky a Radem mír.
Turci bezprostředně poté vtrhli na Balkán a obsadili jej až po hranice Uherské říše. Později turecká rozpínavost pokračovala dál směrem na jih a západ Evropy. Po obsazení Balkánu, dnešního Rumunska a Bulharska, vtrhli do Uher, napadli Ukrajinu, Podkarpatskou Rus, Moldávii, Slovensko, Polsko a dostali se až na Moravu.
Křesťanská Evropa byla zděšena! Jediný, kdo dokázal úspěšně bojovat proti Turkům a tím i proti islámu - Dracula - byl uvězněn. Matyáš Korvín, tehdy ohrožovaný ze tří stran moldavským vévodou Štěpánem Velikým, tureckým sultánem a polským králem, rozhodně netoužil po neklidném Vladově sousedství. A už vůbec ne po politice rodu Draculů, kteří usilovali o co možná úplnou nezávislost jejich země. Neodvážil se však svého vězně, jehož jméno bylo pojmem pro značnou část Evropy, rovnou zlikvidovat. Rozhodl se jej znemožnit, pošpinit a zkorumpovat natolik, aby zabránil jakékoli jeho další politické a státnické dráze. Nechal sepsat spousty smyšlených a hrůzyplných traktátů o Draculově bestialitě a zvrhlosti. Z této doby pochází většina listin, které se přímo předbíhají v popisování odporných krvavých hostin, poprav a temného hodování v lese kůlů s mrtvými a umírajícími obětmi. Díky této propagandě se Dracula dostal do lidových pověstí a legend většiny zemí - Rumunska, Bulharska, Maďarska, Ruska, Německa, Polska a Čech.
Nejznámější povídka své doby byl hrůzostrašný pamflet O velké obludě jménem Dracula Vajda. Ta se stala prakticky bestsellerem 15. a 16. století. Rumunští historikové nalezli až dosud jeho deset vydání. Bohužel bývají i v dnešní době tyto dokumenty považovány za historicky autentické a bývají často předmětem sporů historiků i okultistů. Písemnosti však měly za úkol pouze jediné poslání. Zkompromitování Draculovy osobnosti.
Matyáš Korvín chtěl těmito falešnými dokumenty, které měly mimo jiné dokázat, že Vlad uzavřel s Turky tajnou dohodu, ospravedlnit jeho uvěznění. Měla to být omluva před Římem, papežem i světem. Byl to ale neuvážený krok. Expanze muslimů pokračovala jako mor do srdce Evropy a obsazené země sténaly v turecké porobě.
Dracula byl uvězněn více než deset let ve zdech uherské pevnosti. Jako šlechtic nebyl zavřený v cele, ale v místnostech pod stálým dozorem a silnými strážemi. Uprchnout neměl kam. V Transylvánii byli Turci, jeho armáda neexistovala a s hrůzou, které jeho jméno šířilo, by mu těžko někdo poskytl azyl. Okolní svět se během té doby změnil v místo krveprolití a nenávisti. A nenávist, která ve Vladově srdci zakořenila již v dětství, narůstala. Přišel o všechno, o svobodu, o zem, o vojsko, o svou lásku.
A snad i tato doba se stala dalším znamením jeho osudu. V útrobách vězení čekal na svůj čas. Na čas pomsty nesené na zubech ničícího draka. A jeho čas přišel!
Bylo to roku 1475, kdy jeho bratr Radu umírá na tehdy nevyléčitelnou nemoc - syfilis. Matyáši Korvínovi bylo jasné, že Dracula je stále ještě ten jediný muž, který by se mohl Turkům postavit. A zároveň tak vyhovuje četným přáním mnoha vladařů Evropy, kteří žádali Vladovo osvobození. Matyáš jej propouští z vězení a dává mu i malé vojsko o síle několika set mužů, které Vlad znásobí o své bojary, kteří spěchali pod jeho praporce, když dosáhl hranic Valašska.
Krutost a brutalita jeho armády byla nejhorší ve své době a zároveň přímo úměrná zoufalé situaci a Draculově postavení. Vlad šel od vítězství k vítězství. A opět za sebou nechávaljen lesy kůlů s naraženými těly nepřítel. Jeho srdce zčernalo hněvem a opovržením. Rudý úsvit pomsty zářil nad vrcholy kopců osvobozené Transylvánie a kůly dál lemovaly jeho cestu. Poté zatlačil Turky zpět, vyhnal je ze země, osvobodil Valašsko, dostal se do Bukurešti a získal zpět vládu a trůn.
A zde se roku 1476 ztrácí jeho stopy a otevírá se labyrint dohadů a záhad. Turkům se ho údajně nakonec podařilo přelstít a zezadu jej probodl falešný sluha. Jeho useknutou hlavu poslal sultánovi naloženou v medu.
Podle jiné verze padl kdesi v bitvě u Bukurešti.Říká se, že zemřel na pádícím koni proboden zepředu kopím, anebo zezadu mečem, anebo, anebo, anebo…
Verzí Draculovy smrti přináší historie několik, ale která je ta pravá? Proč se tak zamlžují poslední dny jeho života? Proč jindy tak pečliví a bedliví kronikáři uvádějí tak rozporuplné údaje? Proč se jeho stopy ztrácejí v temném úsvitu krvavé pomsty?
Mizí jako noční mlha?
Světlo démona?
Stín vlka?
Nebo dech upíra?
Když se krátce vrátíme k současnosti, F. F. Coppola říká:
"Vidím v Draculovi příběh Lucifera, toho ďábelského anděla, který byl kdysi nejhodnější. Má cosi společného s Kristem, protože nějakým způsobem vyjadřuje vztah k Bohu. Kristus i Dracula vzhlíželi ve svém zoufalství k nebi a ptali se Boha, co mají učinit. Krev byla v mnoha případech spjata s duchovnem, náboženstvím a historií. Dracula je jedním z nich."
Vlad III. Dracula byl pohřben mnichy na ostrově Snagov, ležícím asi 40 km od Bukurešti, uprostřed obrovského jezera. Na jinak liduprázdném ostrově stojí malý kostel a v něm je údajně hrob hraběte Draculy. Když však byla tato hrobka na četná přání odborníků, okultistů i široké veřejnosti v roce 1931 otevřena, nenašlo se nic. (Shodou okolností byl v tomto roce natočen první film o Draculovi s původním názvem Dracula s Belou Lugosim v titulní roli).
Tajemství hrobu odhalilo starou keramiku a kosti vlka! Archeologové prý údajně nekopali dosti hluboko a "nalétli" na dost průhledný trik ukrytí skutečného hrobu až pod hrobem fingovaným. To jsou už jen pouze dohady a dodatečné vědecké závěry. Pravdivou skutečností ale zůstává, že bylo odkryto na ostrově Snagov ještě několik hrobů a v nich byla těla pohřbena vestoje, což zatím nebylo doposud nijak vysvětleno. Že by se jednalo o další nalezené pohřebiště upírů?
Hroby byly opět zasypány a dokumentace zmizela takřka baze stopy a bez vyjádření v tajných sejfech. Něco však přece jen uniklo. V jednom z neoznačených hrobů poblíž kaple byly nalezeny zbytky zvláštní hedvábné látky červené barvy a drahé šperky s Draculovým znakem. Relikvie byly pietně a v tichosti dopraveny do bukurešťského muzea. Spatřit je však dnes je již nemožné.
Po nějakém čase záhadně a neznámo jak zmizely…


(zdroj: Kniha Nosferatu - Petr Štěpán)